Jste rozrušeni – pochopitelně rozrušeni – kvůli obtížné situaci nebo nějakému aspektu sebe sama. Zlostně se ptáte, jak je život nespravedlivý nebo proč se nezměníte. Bojujete se současnou situací, což ve vás vyvolává pocity trápení z bolesti. Toto dilema je tak časté, že ho buddhisté už dávno zredukovali na vzorec: Bolest x odpor = utrpení. V překladu:
Jednou z běžných forem odporu je, že lidé odmítají své emoce. Například manžel se může bránit tomu, aby cítil hněv vůči své ženě, ačkoli hněv v něm skutečně je. Prožívá tedy vnitřní konflikt ohledně svého hněvu – navíc se stále cítí naštvaný.
Není neobvyklé, že lidé jsou ke svým emocím kritičtí, když si myslí, že se mýlí, protože cítí určitým způsobem. Emoce však nemohou být špatné – ony prostě jsou. Říkat, že vaše emoce jsou špatné, je jako říkat, že jste se narodili se špatnou barvou vlasů. Možná byste raději byli blondýnou (což můžete změnit – alespoň dočasně – pomocí lahvičky), ale to neznamená, že je špatné být brunetou. Podobně se manžel cítí naštvaný, což není ani správné, ani špatné.
Další běžná forma odporu se objevuje, když lidé kritizují vrozené vlastnosti. Například jsem léčil řadu úzkostných introvertů, kteří bojují s tím, že nemají rádi večírky. Myslí si, že je s nimi kvůli tomu něco špatně (což je odsudek, který je podporován západní kulturou). Na tom, že je člověk introvert, však není ve své podstatě nic špatného – dokonce to má své výhody, například někdy je schopen navázat intimnější (i když méně početné) vztahy.
Namísto toho, abyste se bránili své bolesti, a vytvářeli si tak vlastní utrpení, by bylo moudré naučit se přijmout své autentické já – svou zkušenost toho, kdo skutečně jste a s čím skutečně bojujete. Tímto způsobem můžete rozvíjet sebepřijetí a soucit se sebou samým. Když například introvert přijme svou introverzi, může se cítit dobře; bez ohledu na to, zda se rozhodne pracovat na rozvoji více sociálních interakcí. Může být také soucitná ke svým vlastním potížím s účastí na večírcích.
Lidé, kteří žijí autenticky, jednají v souladu se svými vnitřními prožitky – například se svými zálibami, zápory, zájmy a hodnotami. Jsou šťastnější ve svých vztazích a dosahují většího pocitu vnitřního klidu. To můžete zažít i vy, pokud budete postupovat takto:
Začněte tím, že přijmete svou současnou realitu. Vaše situace je taková, jaká je. Žádné přání něčeho jiného nebo odmítání situace (či sebe sama) na tom nic nezmění. Když se však postavíte svému problému čelem, můžete ho alespoň začít řešit.
Věnujte pozornost svým myšlenkám, pocitům a přáním. Pouze poznáním svých vnitřních prožitků jim můžete být věrní. Když jsou bolestné, můžete pak alespoň najít způsob, jak se utěšit a co nejúčinněji se s nimi vyrovnat.
Vyberte si, že budete své prožitky přijímat a soucítit s nimi. Nikdo se nikdy neuzdravil z úderu do hlavy tím, že by se tam udeřil znovu. Totéž lze říci o citové bolesti; to znamená, že sebekritika ohledně nějaké obtíže tento problém nevyřeší. V obou případech je cestou k uzdravení a překonání zranění jeho přijetí a nalezení způsobu, jak o něj pečovat. Konkrétně u psychické bolesti je přijetí a soucit nezbytné pro uzdravení a uvolnění se pro pěstování většího osobního růstu.
Plánujte lepší budoucnost. Pokud jste nespokojeni s nějakým aspektem sebe sama nebo svých okolností, prospěje vám plánování změny, kterou byste rádi viděli – i když přijímáte a pečujete o své současné já.
Rozvíjejte podpůrná přátelství. Nikdo neprojde tímto světem sám. Všichni někdy v životě procházíme těžkými obdobími a může nám prospět podpora dobrých a starostlivých přátel.
Zkrátka, když přijmete přítomnost a budete mít soucit sami se sebou, můžete zmírnit svou bolest a zároveň si vytvořit šťastnější a spokojenější budoucnost.
Leslie Becker-Phelpsová, Ph.D., je klinická psycholožka se soukromou praxí a je členkou lékařského personálu v Somerset Medical Center v Somerville ve státě New Jersey.
Příspěvky o změnách slouží pouze pro všeobecné vzdělávací účely. Mohou, ale nemusí být relevantní pro vaši konkrétní situaci a neměli byste se na ně spoléhat jako na náhradu odborné pomoci.