500 dní léta je žánrově přelomové romantické drama o problémech se zamilováním se do představy o někom oproti skutečné lásce.
Ačkoli je film sám o sobě velmi zajímavý, většina jeho geniality vychází z umělecké povahy. Jedna konkrétní scéna s názvem „Očekávání vs. realita“ ukazuje jak téma filmu, tak jeho uměleckou vizi v té nejlepší podobě. Než začneme vysvětlovat experimentálnější aspekty, je zapotřebí se trochu seznámit s příběhem. Hlavní mužský hrdina jménem Tom pracuje ve společnosti vyrábějící blahopřání, kde se zamiluje do ženské
protagonistky jménem Summer. Film – nelineárním způsobem vyprávění, což mě velmi baví – vypráví o 500 dnech, kdy se Tom seznámil se Summer, zamiloval se do ní a zase se do ní zamiloval a nakonec na ni zapomněl. Předehrou je scéna, kdy Summer vidí Toma poprvé po několika měsících na svatbě a po společném tanci ho pozve na večírek, který následující víkend pořádá na střešní zahradě svého bytu. Tom, který se přes ni očividně nepřenesl, předpokládá ten nejlepší scénář: Summer ho chce zpátky. Bohužel realita
situace je jiná. Aby to film umělecky vysvětlil, rozdělí plátno, přičemž levá strana ukazuje Tomova očekávání a pravá realitu.
První, čeho si divák pravděpodobně všimne, je hudba. Po celou dobu trvání scény hraje v pozadí skladba „Hero“ od Reginy Spektor. Spektor má dramatický styl své hudby se silnými vokály a orchestrálními doprovodnými skladbami. Hudba je použita jako jemná předzvěst nadcházející scény. Nejstručněji zní úvodní text písně: „vůbec, ale vůbec nečekal, že to přijde.“
Vidíme Toma, jak nadšeně (a optimisticky) vstupuje do budovy Summer a stále si pamatuje kód, jak se dostat skrz bránu, jak přesně to vysvětluje nespolehlivý vypravěč: Tom je „opojen příslibem večera“. Už tento první moment je chytrým prostředkem: Tom, který zná vstupní kód, symbolizuje jeho naději, že mezi ním a Summer stále existuje citové a romantické pouto. Začátek začíná tím, že realita je
fyzicky o krok pozadu za jeho očekáváním, což si brzy všimneme, jak se metaforicky stává tím, že Tomovo očekávání vystoupá po schodišti do Summerina bytu dříve než realita. Když dojde ke dveřím – které se synchronizovaně otevírají na obou plátnech -, diváci si na tuto synchronicitu zvykli natolik, že jim srdce poklesne, když Tom očekává romantický polibek a dostane platonické objetí.
Další část scény je téměř dokonalou ukázkou dramatické ironie. Oba klipy jsou dokonale synchronní, když Tom vejde do místnosti, a dokud nepředá Summer svůj dárek, vypadá to, jako by šlo o stejný klip. Na jednu stranu je to trochu šílené, protože k oběma klipům se už vážou dvě různé emoce, a přesto jsou stejné. Zároveň je to ironické, protože to divákům signalizuje, že jeho očekávání jsou tak blízko skutečnosti. Byl tak blízko tomu, co chtěl, ale přesto příliš daleko. Tato taktika je velmi účinným využitím patosu.
Pro vysvětlení: synchronicita vedle sebe stojících klipů je zásadním použitým prostředkem a právě drobná vybočení z cesty podobnosti pomáhají divákům pochopit, vcítit se a ocenit všechny situace. Klipy s očekáváním a klipy s realitou jsou záměrně natočeny tak, aby byly téměř totožné, což pomáhá tuto skutečnost zdůraznit. Na jiných místech jsou obě scény zcela oddělené. V jedné části si Summer a Tom koketně povídají na římse zahrady, ale ve skutečnosti je to Tom sám, kdo popíjí na stejné římse. V jednom klipu, kdy se Tom chce bavit s ostatními účastníky večírku jako pár se Summer, je ve skutečnosti Summer Tomovi křídlem, zatímco on neochotně flirtuje s někým jiným. Ironie je zde velmi dobře provedena.
Kromě rozdělené obrazovky nejsou nikdy na obou stranách obrazovky všechny ostatní zvuky v klipu kromě hudby (šum v pozadí, dialogy atd.). Režisér to udělal záměrně ze dvou důvodů: (1) aby diváky příliš nezmátl a (2) aby měl diváky pod kontrolou a nutil je vidět jen to, co chce, aby viděli. To navazuje na výše zmíněný koncept nespolehlivého vypravěče, který nenápadně podvádí diváky, aby uvěřili všemu, aniž by získali úplný obraz.
Dalším zajímavým postřehem je podobně to, jak strana reality nikdy nestaví Toma a Summer do jednoho záběru. Vždy ukazují buď Toma odděleně (nebo v hlavním záběru), nebo naopak. V celém filmu byli ti dva zobrazeni společně, zamilovaní a šťastní. Pro srovnání, předchozí scéna na svatbě je dala dohromady do jednoho záběru, čímž diváky zmátla, aby sledovali Tomův pohled, a funguje to. Díky těmto úhlům natáčení věříme tomu, co si Tom myslí (jistě tomu napomáhá i nespolehlivý vypravěč).
V klíčovém okamžiku scény se z plátna i z jeho mysli vytrácí strana očekávání. Vrcholným momentem je okamžik, kdy film Tomovi i divákům současně odhalí, že Summer je zasnoubená. Hudba je zesílená a v kameře\ i v Tomově pohledu je cítit fyzické nepohodlí. Při bližším pohledu vidíme, že obě ženy v detailním záběru mají zásnubní prsten. To musí Toma bolet ještě víc, protože by věřil, že je jediným člověkem, který nemůže najít lásku. Vidíme záběr na osamělého Toma, který zdůrazňuje jeho osamělost. Ve filmu, kde ženská hrdinka tolik zdůrazňovala potíže, které přicházejí se závazky, je toto ukázání závazku zničující.
Naléhavě seběhne po schodech dolů, čímž zvrátí stejnou cestu, kterou vykonal na začátku scény, ale zjevně plný hněvu a utrpení spíše než nevědomé blaženosti. K jeho vnitřnímu boji se přidává vnější zvuk sanitky, paralelní s tím, jak se mu honí hlavou. Tom odchází do města (možná jde o temnou a ironickou narážku na klišé záběr „pár-chodí-do-západu-slunce“), až se z toho stane skeč. To je nepříliš jemná vizualizace Tomova jediného dalšího snu kromě pravé lásky: být architektem. Když se skica města pomalu vymaže, vymaže se i jeho sen.
Tom je sám, pouhá silueta v prázdném prostoru. Ubíjí diváky, tahá je za nitky. Hlavní hrdina, naivní, ale sympatický Tom, ztratil veškerou naději a proměnil se v nicotu. Jakmile hudba dozní, zmizí i Tom a plynule přejde do další scény. Tato scéna je vynikajícím příkladem toho, že něco experimentálnějšího a umělečtějšího může zprostředkovat stejně intenzivní emoce jako něco konkrétnějšího.