Na oslavě mých 17. narozenin jsme se s pěti dalšími dívkami rozhodly hrát psychologickou hru „červené dveře žluté dveře“. Já – jakožto oslavenkyně – jsem šla první. Rituál jsem provedla celkem dvakrát. Poprvé to bylo krátké, asi 3 minuty, začala jsem před svým domem a vešla dovnitř dveřmi s obrazovkou. Pak jsem uviděla vchod do kuchyně a nechtěla jsem jím projít, ten vchod mi byl nepříjemný, tak jsem zůstala v obývacím pokoji a najednou se na stropě objevily modré dveře. Prošel jsem dveřmi do zamračené místnosti, která se donekonečna rozšiřovala do všech stran. Začala jsem chodit a narazila jsem na muže v bílém plášti, bez obličeje, s dlouhými hnědými vlasy a s rukama nataženýma v bok. Byly tam dvoje dveře, na každé straně jedny. Moje průvodkyně(kamarádka) se mě zeptala, jestli chci projít dveřmi, a já řekla, že se tam nevejdu, tak mě vzbudila. Potom tam šlo pár mých kamarádů a byly to normální věci jako prostě tma nebo nemohli vstoupit do své mysli. Pak se mi to vrátilo. Tentokrát celá moje cesta trvala 15 minut. Rituál začal stejně tady jsou pravidla btw (http://paranormalinvestigating.com/red-door-yellow-door-any-other-color-door/) takže, začal jsem před vagónem metra v prázdné stanici metra, v podzemí. Nastoupil jsem do vagonu a rozhlédl se, muž v obleku stál v rohu vagonu. Nemohl jsem mu nic říct, musel jsem pokračovat ve hře, viděl jsem, jak se vedle mě objevily modré dveře, rychle jsem jimi prošel, abych se dostal pryč od toho muže. Kamarádka by mě vyřadila ze hry, kdyby věděla, že jsem ho viděla. Nevím, proč jsem o něm nic neřekla, jako by se držel mých slov. Takže teď jsem prošla modrými dveřmi, jsem v místnosti, stěny vymalované červeně, na podlaze leží kašovitá hromádka lidských ostatků, byly tam kousky oranžových vlasů, ale jinak jsem nedokázala říct, co to bylo. Všude po stěnách byla kůže a krev. Když jsem se o té místnosti snažila vyprávět kamarádce, fyzicky jsem nedokázala říct, že je tam mrtvola. Můj mozek potřeboval pokračovat ve hře. Pak jsem vedle sebe ve zdi uviděla špinavou díru, dost velkou na to, abych do ní mohla vlézt. Vlezl jsem do té díry a skončil jsem v mraveništi, byli tam dva obrovští mravenci, dost velcí na to, abych se na nich svezl, tak jsem to udělal. Odvezli mě k východu a já teď stál uprostřed dvorku, tráva byla vyšší než já, připadal jsem si jako na dvorku z pixarovského filmu, něco jako Život broučků nebo Příběh hraček. Opodál byl obrovský plot, tak jsem jím prošel, protože jsem byl příliš malý na to, abych vstoupil do domu nalevo ode mě. Když jsem prošel pod plotem, došel jsem ke vchodu do bludiště z živého plotu. Vstoupil jsem do bludiště a dal se doprava. Narazil jsem na dva psy, kteří od pasu nahoru trčeli z živého plotu. Prošel jsem kolem nich, šel jsem doleva a došel jsem k dlouhé chodbě se vstupy po obou stranách, která se nekonečně rozšiřovala dopředu. Zahnul jsem doprava a došel k ženě, která vypadala jako ze zrůdného Picassova obrazu. Její obličej byl tak znetvořený, že jsem nedokázal rozeznat, jaký má výraz. Živý plot se za mnou uzavřel a jediná cesta, kterou jsem mohl jít, byla kolem ní. Byl jsem v pasti. Protlačil jsem se zemí a padl na židli v kovové místnosti. Všechny stěny kolem mě měly stříbřitou barvu, nejspíš byly z kradeného materiálu. Přede mnou stál kovový stůl a nad ním visela žárovka jako provázek. Byl jsem přivázaný k židli a nemohl jsem vstát. Cítil jsem, jak se židle pomalu naklání dozadu, až jsem ležel na zemi v křesle. Znovu jsem se propadl podlahou. Omdlel jsem a znovu se objevil před svou starou školkou z dětství. Byla tam moje tehdejší nejlepší kamarádka. Přede mnou stály dveře na hraní v barvách modré, červené a žluté, spojené s ničím. Moje nejlepší kamarádka mě nabádala, abych prošla, ale já nechtěla. Po mé pravici se objevila dřevěná kabinka na záchodě, tak jsem prošla tam, jakmile jsem vstoupila, udělala jsem chybu. Podívala jsem se do zrcadla. Viděla jsem muže v obleku, jak se na mě dívá, jako bych byla on. Skočil jsem na záchod, abych se odtamtud dostal. Neměl na sobě sako. Skončil jsem ve městě ze Spláchnutejch, z toho filmu o té kryse, co jde do kanálu. A přede mnou stál obrovský šváb. Tancoval a snažil se něco říct, ale jediné, co z něj vyšlo, bylo mumlání. Na břiše měl dveře, což mi bylo velmi příjemné. Vstoupil jsem do nich a bylo tam to nejhorší, co jsem kdy mohl vidět. Místnost pokrytá hnojem, všude kosti. Na stěnách byly symboly z polámaných kostí. Cítil jsem ten pocit, když jsem v noci běžel po schodech. Pak jsem řekl svému příteli, který mě vedl, aby mě vyřadil ze hry. Probudil jsem se s pláčem. Chci se ponořit hlouběji do své mysli. Proč jsem mohla jít tak dlouho? Proč jsem během rituálu nedokázala říct svému průvodci o muži v obleku? Prosím, řekněte mi o svých zkušenostech, pokud nějaké máte.