„Vpřed, soudruzi! Brzy uslyšíte první výstřely, brzy z hrdel utlačovaných zahřmí pokřik vzpoury… Země a svoboda!“
Tato prorocká slova mexického anarchisty Ricarda Florese Magóna byla otištěna v dvojjazyčných anarchistických novinách Regeneración, které vydávali bratři Magónovi a jejich soudruzi 19. listopadu 1910 – pouhý den předtím, než mexická revoluce začala radikálně měnit světové dějiny. O několik desetiletí později zapatisté vykřikovali tato slova vzpoury, když počátkem roku 1994 obsadili San Cristóbal de las Casas, aby se vzepřeli dohodě NAFTA a neoliberálnímu řádu. Nicméně Magón, jeden z hlavních intelektuálních a politických předchůdců mexické revoluce, nepronesl toto prohlášení v Mexiku, ale ve Spojených státech, kde žil od roku 1903 v exilu kvůli svým radikálním aktivitám. V roce 1905 Magón v St. Louis ve státě Missouri spoluzaložil Partido Liberal Mexicano (PLM, Mexická liberální strana), která byla navzdory svému názvu spíše radikální politickou organizací než stranou. Tam v Missouri on a jeho compañeros agitovali proti mexickému diktátorovi Porfiriu Díazovi a prosazovali svou anarchistickou vizi světa bez šéfů a hranic.1
Jako anarchista v exilu nebyl jednou z mnoha zastávek během jeho pobytu v „El Norte“ nikdo jiný než El Monte v Kalifornii. Tam v roce 1917, pouhý rok předtím, než měl být spolu se svým bratrem/spolubratrem, anarchistickým organizátorem Enriquem Floresem Magónem poslán do věznice Fort Leavenworth poblíž Kansas City, Ricardo pronesl dojemný projev, pravděpodobně k různorodému davu dělníků a chudých mexických Angeleňanů, Italů a dalších lidí, kteří v té době tvořili strukturu větší oblasti Los Angeles. Jak varoval článek v Timesech z roku 1917 své čtenáře: „Kdyby obyvatelé Los Angeles věděli, co se děje na našich hranicích, nemohli by v noci spát… Němečtí občané se baví s mexickými bandity, japonskými agenty a odpadlíky z této země…“.Los Angeles je ústředím tohoto neřestného systému a právě tam se často uzavírají dohody mezi německými a mexickými představiteli. „2
Anarchističtí bratři Magónovi byli přesně těmi „bandity“, které měly úřady na mysli, neboť americké úřady se na příkaz Díaze a mexických úřadů snažily potlačit aktivity PLM na druhé straně hranice.3 Bez ohledu na neustálé zatýkání a represe Ricardo pokračoval v široké propagaci všude možně, stejně jako toho dne v El Monte.
Tématem Ricardova projevu v El Monte byla lhostejnost, snad jako reakce na jeho zděšení ze stavu revoluce v Mexiku v roce 1917. Ačkoli v tomto roce byla vypracována revoluční mexická ústava, rozhodně se nejednalo o osvobozeneckou vizi, za kterou bratři anarchisté tvrdě bojovali. Brojil proti tendenci chudého člověka, který „se stará o blahobyt svůj a své rodiny a nic víc, aniž by si uvědomoval, že blahobyt jednotlivce závisí na blahobytu všech ostatních…“.“4
Jeho voluntaristický důraz na latentní potenciál kolektivního boje spíše než na zralost „objektivních“ materiálních podmínek byl příznačný pro anarchistický důraz na akci na rozdíl od marxistického důrazu na sociální a ekonomické podmínky. Ještě důležitější však bylo, že Magonův argument, že individuální zlepšení vyžaduje spolupráci, odrážel masivní mezinárodní vliv vzájemné pomoci ruského anarchisty Pjotra Kropotkina: A Factor of Evolution, která vycházela v 90. letech 19. století a byla široce rozšířena po celém anglicky a španělsky mluvícím světě. V reakci na rostoucí popularitu sociálního darwinismu a rasistické a imperialistické používání konceptu „přežití nejsilnějších“ (fráze, kterou vymyslel Herbert Spencer, ale která byla mylně připisována Darwinovi) Kropotkinův vědecký výzkum prokázal, že spolupráce a vzájemná pomoc jsou pro evoluci zvířat a lidí stejně důležité jako konkurence.
K velkému zděšení mnoha anarchistů podporoval Kropotkin v první světové válce mocnosti Dohody jako signatář nechvalně známého Manifestu šestnácti z roku 1916. V tomto projevu z roku 1917, tedy z téhož roku, kdy Spojené státy vstoupily do války, se však Magón ptal svých posluchačů: „Nejsme snad my sami, vydědění, utlačovaní, chudí, těmi, kdo se propůjčují k tomu, aby z rukou našich utlačovatelů přijímali zbraně určené k vyhlazení našich bratrů z dělnické třídy…?“. Stejně jako většina anarchistů Magón odmítal válečné úsilí jako kapitalistický plán na rozdělení mezinárodní dělnické třídy. Jak však vyplývá z jeho slov, stejně jako většina anarchistů považoval anarchismus za ideologii nejen standardního (marxistického) průmyslového proletariátu, ale utlačovaných v širším smyslu, tedy i rolníků (v mexickém kontextu naprosto zásadních).
V soukromých dopisech z El Monte a La Puente během jejich pobytu v roce 1917 se však dozvídáme i jiný, možná lidštější pohled na ohnivé hrdiny Ricarda a Enriqueho. Stejně jako mnoho jiných aktivistů v exilu byli bratři Magónovi neklidní a občas se jim z pobytu mimo domov dělalo špatně (doslova i obrazně). V dopise z El Monte z 28. června 1917 se například Ricardo vyjádřil své blízké osobě, že „pravda je taková, že tu nemohu zůstat déle než týden. Compañeros jsou báječní, ale vadí mi, že nemůžu nic dělat, mám pocit, že mi něco chybí, protože, i když skutečnost je taková, že tam toho moc nedělám , bavím se.“
Z jejich dopisů máme také zvláštní vhled do dynamického politického světa El Monte na počátku dvacátého století. Ricardo ve svém dopise hovořil o politickém setkání, které se mělo konat v domě jistého Aguirreho. „Podle mého názoru,“ poznamenal Ricardo, „lidé nyní projevují velký zájem o boj,“ čímž pravděpodobně narážel na probíhající situaci revoluce. Doba však byla těžká a v sázce bylo stále více. Ricardo si nad tím skutečně posteskl, když sdělil, že na poslední setkání v Italské hale, která se nacházela v Los Angeles, přišlo jen málo lidí a podařilo se jim pro věc vybrat pouze 1 dolar a 4 centy (pro srovnání: Enrique si za jeden den práce na ranči vydělal 3 dolary). Jedním z hlavních problémů podle Ricarda bylo, že organizátoři neoznamovali setkání s dostatečným předstihem. „Pro mě,“ napsal, „jsou schůze v Itálii velmi důležité pro celé hnutí a já jsem neklidný, když tam nemohu pokaždé promluvit.“
Sázka nemohla být vyjádřena jasněji než v projevu, později zveřejněném v Regeneración, který Magón pronesl v El Monte 23. září 1917. Při oslavě šestého výročí slavného manifestu z 23. září 1911, který vydala Organizační junta PLM, se Magón vyjádřil, že toto výročí je „neuvěřitelně důležitým datem v revolučních dějinách mexického puebla“, protože jasně vyznačuje „revoluční tendenci“, která je antiautoritářská, antikapitalistická a protináboženská. V roce 1917, na sklonku revoluce, Magón skutečně brojil proti dědictví Díaze a „científicos“, čímž měl na mysli Díazovy technokratické poradce a mnoho prezidentů, kteří se během bouřlivých let revoluce střídali ve funkcích. Při zachování svého protiparlamentního, anarchistického postoje Magón před svým davem v El Monte zopakoval, že „mnozí si dnes uvědomují, že problémem je samotná vláda, bez ohledu na to, zda je u moci Pedro nebo Juan.“
Enriqueho dopisy nám také umožňují nahlédnout do živých politických sítí v El Monte a ukazují, jak se v El Monte budoval magonismus. Poté, co se Enrique jednoho večera vrátil pozdě z práce, narazil na přátele jménem Bakunin (podle slavného ruského anarchisty, což byl jistě pseudonym Enriqueho přítele), Oscar a Acracia (termín, který byl synonymem pro „anarchii“ a používal se jako název anarchistických časopisů). V článku, který Enrique napsal do časopisu Regeneración, také informoval o benefičním pikniku poblíž El Monte, který se konal v neděli 26. srpna 1917 na podporu novin. Piknik, který pořádaly místní anarchistické skupiny „Acracia“ z Puente, „Tierra y Fraternidad“ a „Luz Libertaria“ z El Monte a „Regeneración“ ze San Gabrielu, se konal jižně od Bassettova mostu mezi El Monte a La Puente.
Je to místo Ricardova nechvalně známého projevu v El Monte? Možná. S jistotou však víme, že piknik byl společensky i ekonomicky úspěšný. Večírek trval více než 9 hodin, o zábavu se postaral „skvělý mexický orchestr“ a „soudruzi, muži i ženy“ protančili celou noc. Celkem čtyři skupiny přispěly na uspořádání benefice částkou asi 85 dolarů a na podporu Regenerace se vybralo téměř 74,61 dolaru. Enrique byl se svými kamarády z El Monte tak spokojen, že vyzval ostatní, aby si při hledání způsobů, jak podpořit Regeneración, vzali příklad z těchto skupin.
V číslech Regeneración navíc najdeme některá jména obyvatel El Monte, kteří noviny přímo podpořili. Například R. Andrade přispěl v roce 1910 částkou 1 dolar a 5 centů; později 1. června 1912 poslal 1 dolar. Osoba jménem A. Martinez přispěla na noviny 2 dolary 12. září 1910 a 1 dolarem 11. ledna 1913, zatímco Tomas Mendoza poslal 60 centů 9. září 1911. C. Martinez rovněž poslal 1 dolar 21. září 1912, Feliciano Macías a jeho compañera S. Morales poslali 5 dolarů a neznámý compañero rovněž přispěl nezjištěnou částkou 12. září 1910. Bez těchto živých politických sítí v El Monte i jinde by Regeneración nemohla pokračovat.
I přes vřelost svých kamarádů v El Monte a La Puente se však Enriquemu také dost stýskalo po domově. „Jak je to hrozné být daleko od domova,“ říkal, „daleko od lidí, kteří jsou ti drazí, ačkoli anarchisté by neměli mít žádné preference!“. Trochu jazykolamně Enrique pokračoval v líčení svého stesku po Mexiku: „Ale pro mě je to nemožné, jinak to nejde. Moje viejita, moje compañita de vida, moje děti, moji blízcí přátelé, všechno je tam . Můj každodenní život, všechny ty roky, jinými slovy velká část mě, já, a moje city, moje láska, to všechno tam je.“ Ale pro tuto chvíli bylo El Monte jeho milujícím, i když dočasným a nedokonalým domovem mimo domov.
Horní obrázek: linoryt Álvara Marqueze
Původně publikováno na stránkách Tropics of Meta v prosinci 2013
.