Když vás dítě bije:
- Pondělí, 28. října 2019
„Pro mě stále zůstává největším problémem můj vlastní vztek a strach, když můj chlapec překračuje hranice – zejména pokud jde o bezpečnost. Už tolikrát mi ošklivě ublížil. Vím, že to nejspíš nemyslel vážně, ale ta bolest mě někdy dohnala až k slzám. Přála bych si, abych v takových situacích dokázala zůstat klidná.“
Zůstat klidný, když nám naše dítě ubližuje, je téměř nemožné. Bolest nás okamžitě pošle do spodního mozkového kmene, který řídí impuls „bojuj nebo uteč“, a naše milované dítě okamžitě vypadá jako nepřítel. To nás automaticky vrhá na „spodní cestu“ rodičovství. Znáte tu nízkou cestu. Je to, když na své dítě zavrčíte skrze zaťaté zuby, začnete křičet nebo začnete být fyzicky drsní. Když ztratíte veškerý přístup k rozumu a cítíte se oprávněni k vlastnímu záchvatu vzteku.
Co byste tedy měli dělat, když vám dítě ubližuje? Jakékoli jednání, které podniknete se svým dítětem, když reagujete z fyzické bolesti, bude mít výsledky, které nebudou dobré ani pro jednoho z vás. Téměř jistě budete stupňovat a udržovat cyklus, který zahrnuje fyzické násilí.
Pamatujte, že agrese pramení ze strachu. Takže i když nevíte, čeho se vaše dítě bojí, i když se zdá, že agrese přichází z ničeho nic, vaše dítě vám dává najevo svůj strach. Pokud odpovíte agresí, strach ještě vystupňujete a zvyšujete pravděpodobnost budoucího bití.
Děti se učí regulovat své silné emoce, když:
1. Učíme je, jak se mají chovat, když se jim nelíbí. Přijmeme všechny pocity. („Slyším, jak se zlobíš.“)
2. Stanovíme pevné a jasné hranice jednání. („Žádné bití. Bití bolí.“)
3. Řekněte jim, co mohou se svými pocity dělat. („Můžeš mi ukázat, jak jsi naštvaný, tím, že dupneš nohou, nebo mi to můžeš říct slovy.“)
4. Regulovat vlastní emoce tak, abychom jednali s respektem.
Podívejme se na to v akci.
Šestiletý Adrian se vrhá na svou matku, škrábe a drápe. „NOOOOO!!! To není fér!!! Nenávidím tě!!!“
Máma uhne, ale ne dost rychle. Na ruce má dlouhý, ošklivý, červený pruh. Vykřikne bolestí a rozhořčením. Zhluboka se nadechne a řekne: „OOOWWW! To bolí! Musím se o sebe hned postarat. Promluvím si s vámi, až se uklidním.“ Odejde do koupelny a zavře dveře.
(Pokud má dítě problémy s opuštěním nebo je mladší pěti let, nechá dveře otevřené a pracuje na tom, aby se uklidnila, zatímco na ni rozzuřené dítě stále křičí. Netřeba dodávat, že to vyžaduje cvik.)
Máma NEvyužívá čas v koupelně k tomu, aby si zopakovala všechny důvody, proč je její dítě protivný spratek, který je na nejlepší cestě stát se zločincem. Místo toho si něžně umyje ruku, aby uklidnila zraněné dítě, které v ní touží po pomstě. Počítá do deseti a zhluboka dýchá. Připomíná si, že její dítě má potíže s regulací svých emocí a že JEJÍ schopnost zachovat klid je rozhodujícím faktorem, aby se tuto dovednost naučilo.
Jinými slovy, brání se sklouznutí na nízkou cestu. Místo aby se poddala svému strachu a hněvu, volí lásku.
Máma si připomíná, že jejím cílem je vychovat dítě, které CHCE ovládat svůj hněv a má k tomu emoční inteligenci. To znamená, že tresty zde nepomohou. Místo toho se s ní potřebuje znovu sblížit a získat pomoc při zvládání svých emocí.“
Když máma o pár minut později vyjde z koupelny, přesune se na vyšší úroveň výchovy. Víte, co je to vysoká cesta – když se na věci díváte z pohledu svého dítěte, takže na něj můžete reagovat trpělivě a s pochopením.
Maminka přistoupí k synovi a stoupne si na jeho úroveň, i když dost daleko dozadu, aby ji nemohl udeřit do obličeje. (Být na jeho úrovni snižuje jeho strach, takže je méně pravděpodobné, že se na něj vrhne.) Mluví s něhou a silou. „To mě opravdu ranilo. Vím, že jsi byl rozzlobený. Ale lidé NEJSOU od toho, aby se mlátili. Nikdy není v pořádku bít. Můžeš mi říct, co potřebuješ, aniž bys na mě útočil.“
Adrian: „Ale to není fér. Potřebuju jít k Jakeovi domů. Včera jsi mi řekl, že můžu.“ (Všimni si, že Adrian ignoruje skutečnost, že ji uhodil. Máma si uvědomuje, že dokud mu s těmito pocity nepomůže, nebude schopen vstřebat lekci, kterou mu chce dát o bití)
Máma: „Ano, to jsem udělala. Už chápu, proč jsi tak zklamaný. Ale teď se věci změnily, protože babička potřebuje, abychom u ní strávili noc. Nebudu se moct vrátit a vyzvednout tě u Jakea. Je mi to moc líto. Vím, že ses na to těšil.“
Adrian: „Porušil jsi svůj slib! Jsi lhářka!“
Adrian je stále velmi rozzlobený, ale mámino soucítění ho uklidňuje natolik, že tentokrát nevybuchne fyzicky – jen slovně. Odtrhne se od ní přes celou místnost. Máma ví, že to je vlastně zlepšení – raději se odstranil, než aby udeřil.
Máma: (Přijímá synův hněv) „Jsi na mě opravdu naštvaný, Adriane. Máš pravdu, slíbila jsem ti to a teď, protože je babička nemocná, to musím změnit.“ „To je pravda. Máma ignoruje, že ji nazývá lhářkou, kterou pro něj v tu chvíli je, i když obvykle drží slovo, které mu dala, a má dobrý důvod ho tentokrát porušit. Uznává hněv a rozrušení, které v něm vyvolávají útok.
Adrian: (křičí) „Porušila jsi svůj slib! Řekl jsi mi, že můžu jít!“
Maminka: (Prozatím ignoruje jeho zvýšený hlas, maminka mluví vlídně a klidně a potvrzuje jeho hněv. Modeluje přebírání odpovědnosti.) „Dala jsem ti svolení jít a teď ti to nedovolím. Máš pravdu, nedodržela jsem slovo. Měla jsem k tomu dobrý důvod, ale přesto jsem své slovo porušila. Není divu, že se cítíš naštvaná a ublížená.“
Adrian: (Maminčina empatie mu pomáhá svěřit se jí se zdrojem svého rozčilení.) „Všechny ostatní děti jdou! Já budu jediný, kdo tam nebude!“
Maminka: „Ach, zlatíčko. Není divu, že jsi rozrušený. Chceš tam být se všemi ostatními dětmi.“
Adrian se raději hádá, než aby plakal – je to lepší. „Nikdy jsi mě nepustila! Není divu, že nemám žádné kamarády! Je to proto, že jsi lhářka a příšerná máma!“ „Cože?
Máma nevyzdvihuje všechny věci, které pro něj dělá, ani to, že mu většinou drží slovo. Dokonce ani neargumentuje tím, jestli má kamarády. Neříká mu, aby nekřičel a nenadával. Jen zůstává soucitná a soucítí s jeho rozrušením. „Zlatíčko, je mi líto, že je to tak těžké… Přála bych si, abych tě dnes mohla nechat jít.“
Adrian se rozpláče. Maminčino pochopení mu pomáhá cítit se dostatečně bezpečně, aby pod svým hněvem pocítil zranitelnost a strach. „Ty tomu nerozumíš! Když tam nepůjdu, nenechají mě o přestávce hrát s nimi basketbal!“
Máma: „Bojíš se, že tě po tomhle vynechají?“
Adrian začne vzlykat. Máma se k němu přiblíží, aby ho objala. Chvíli pláče a nakonec přestane a posmrkává.“
Adrian: „Jake se na mě bude zlobit.“
Adrian: „Jake se na mě bude zlobit.“
Máma: „Hmmm…..Myslíš? Jen proto, že dneska nemůžeš jít?“
Adrian: „Říká, že hrát můžou jenom ti, co spolu pravidelně trénují.“
Máma: „Páni, už chápu, proč si děláš starosti…. Vážně si myslíš, že tě o přestávce vynechají?“
Adriana: „Cože? (Přemýšlí teď jasněji, když měl možnost vyjádřit své pocity) „Ano. Ale je mi jedno, jestli se na mě Jake zlobí. Když mě nenechají hrát, řeknu učitelce, ať mi pomůže“.
Máma: „To je nápad. Je to pravidlo, že si všichni můžou hrát?
Adrian: „Jo. A vůbec, měli by mě chtít ve svém týmu. Jsem dobrý nahrávač.“
Máma: „Já bych tě vždycky chtěla mít ve svém týmu.“
Adrian ji obejme.
Máma: „Ale Adriane, musíme si promluvit o něčem důležitém. Podívej se mi na ruku.“
Adrian: (Bez obrany, teď když se smířil se zdrojem svého rozrušení) „Promiň, mami. Bolí to?“
Máma: „Ano, bolí to. Adriane, chápu, proč jsi byl naštvaný. Můžeš se zlobit, jak chceš. Ale bití není nikdy v pořádku. Lidé nejsou od toho, aby se bili.“
Adrian: „Nechtěl jsem ti ublížit. Byl jsem opravdu naštvaný.“
Máma: „Chápu, že jsi byl opravdu naštvaný. Vztek je v pořádku. Každý se někdy naštve. Ale pro bití není žádná omluva, NIKDY. Až budeš mít příště chuť udeřit, co bys mohl udělat?“
Adrian: „Já vím, mám používat slova. Ale byl jsem moc naštvaný.“
Maminka: „Rozumím. To je silný pocit, chtít udeřit. Ale musíš se v tu chvíli zavázat, že s tím pocitem místo bití něco uděláš. Co jiného bys s tím pocitem mohl udělat, když v tu chvíli nemůžeš použít slova?“
Adrian: „Křičet?“
Maminka: „To je lepší než bít.“
Adrian: „Křičet?“
Maminka: „Křičet.
Adrian: „Dupnout si na nohu?“
Máma: „To je taky dobré! A taky můžeš zkusit to, co dělám já. Můžeš odejít z místnosti a počítat do deseti a zhluboka dýchat. Zkusíme to.“
Adrian: „Dobře.“ (Počítají společně do deseti a zhluboka dýchají.)
Maminka: „Adriane, myslíš, že dokážeš udělat tyhle věci, až se budeš příště zlobit? Protože rozzlobit se je fajn a pravděpodobně budeš mít chuť znovu udeřit. Ale bití NIKDY není v pořádku. Já bych tě nikdy neuhodila. Nesmíš mě uhodit.“
Adrian: „Mami, už tě nebudu bít. Jen jsem nevěděl, co mám dělat, když jsem se tak rozčílil. A překvapilo mě, když jsi mi to řekla, to je všechno. Ale příště budu místo toho dupat a křičet.“
Maminka: „Adriane, to bylo v pořádku, že ses naštval. Chápu, že i když jsem měla dobrý důvod, porušila jsem slovo, které jsem ti dala. A možná jsem ti to mohla říct lépe. Ale i když máš úplnou pravdu, že jsi kvůli něčemu opravdu naštvaná, NIKDY není v pořádku uhodit, ať se děje cokoli. Můžeš mi říct, jak se cítíš a co potřebuješ, aniž bys mě uhodila. Dobře?“
Adrian: „Dobře. Zatřes s tím.“ (Podají si ruce.)
Máma: „Potřebujeme nějaký připomínací kód pro případ, že se rozčílíš?“
Adrian: „Můžeš zakřičet ‚Time Out!‘? Jako rozhodčí?“
Maminka: „Jasně, můžu to zkusit. Co uděláš, až uslyšíš ‚Time Out‘?“
Adrian: „Budu počítat do deseti a dýchat, ať se děje, co se děje.“
Máma: „Dobře, platí. Teď se připravíme na cestu k babičce. Máme teď zpoždění, takže opravdu potřebuju, abys mi pomohl s přípravou.“
Adrian: „Budu rychlý!“
To se děti vždycky tak rychle vzpamatují? Ne, ale čím víc budete tento přístup praktikovat, tím rychleji se dokážou zregulovat a tím méně často o to přijdou. Když se uklidníte vy, následují vás.
Co se Adrian naučil?
- Několik cenných dovedností, jak se ovládat.
- Že mu maminka může pomoci věci urovnat, když je rozrušený.
- Že když je nějaký problém, dospělá věc je přiznat si svůj podíl na jeho vzniku, jak to udělala jeho maminka.
- Že je schopen ublížit někomu jinému a že to opravdu NECHCE udělat.
- Že mu matka stanoví hranice jeho jednání, aby byli všichni v bezpečí, což je pro něj velká úleva.
- Že jeho pocity jsou přijatelné, ale je na něm, aby si vybral, jak podle nich bude jednat.
A možná nejdůležitější ze všeho je, že matčina láska k němu je bezpodmínečná, i když překročil hranice. Protože u lásky žádná hranice neexistuje. Existuje pouze láska.
***
Co když je vaše dítě na takový rozhovor příliš malé? O tom bude náš další příspěvek: