Blízko poloviny konference Nieman Narrative Journalism se sešlo osm zkušených odborníků na různé narativní techniky a styly, aby se podělili o své zkušenosti a poznatky. Kurátor Bob Giles zahájil zasedání otázkou: „Co je potřeba k tomu, abyste mohli psát jemné vyprávění?“. Následují úryvky z odpovědí účastníků:
Chip Scanlan: To, co je potřeba, je ponoření se do reportáže. Jde jen o to být u toho, ponořit se do příběhu tak, aby se v něm spisovatel zabydlel, a tím, že se v něm usadí, jako by ovlivnil všechno, včetně volby jazyka a především pocitu autority, který dobré vyprávění má. Ať už je atribuce jasná, nebo ne, je tu ten pocit, že spisovatel je uvnitř toho příběhu díky tomu, že mu věnuje obrovské množství času. Pak je to také strategické psaní a jsou to spisovatelé, kteří dělají rozhodnutí, jež se řídí akčními plány. A je to Rick Bragg, který používá metaforický jazyk, což nazývá třešničkou na dortu vyprávění. Je to Tom French, který používá časové linie k uspořádání života svých postav a života svých zápletek. Je to Bill Blundell z The Wall Street Journal, který se vždy řídí šesti body: jaký je rozsah, o čem je příběh; jaká je historie; jaké jsou hlavní důvody – politické, ekonomické, sociální; jaký je dopad; jaké jsou protichůdné síly pro a proti a jaká je budoucnost, pokud to bude pokračovat. A konečně jsou to spisovatelé, kteří využívají všechny své smysly, používají svou hlavu a především putují po žebříku abstrakce – představa, že veškeré myšlení, jazyk a zkušenost by se daly seskupit na žebříku od konkrétního k abstraktnímu – a toho využívají, putují po žebříku abstrakce nahoru a dolů, ukazují a vyprávějí, vysvětlují a exemplifikují a srovnávají abstrakce.
Jacqui Banaszynski: Když přemýšlím o tom, co tvoří jemné vyprávění, vnímám ho jako řadu momentů. Před několika měsíci za mnou přišla reportérka v polovině kariéry a řekla: „Chci se naučit psát vyprávění, jak to mám udělat?“. A já mu odpověděl: „No, bude to pro tebe náročné. To není váš sval. Máš tendenci dívat se na svět tímto způsobem.“ A tak jsem se na to podíval. Za pár týdnů se vrátila a řekla: „Chci se naučit psát vyprávění, jak to mám udělat?“ „Ano,“ odpověděl jsem. Řekl jsem: „No, máš rytmus, který se k tomu opravdu snadno nehodí, a máme tu další témata, a tak o tom ještě trochu popřemýšlej, přečti si pár věcí.“ Odpověděla jsem: „Ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne. Přišla potřetí, do třetice všeho dobrého, a řekla: „Já se chci naučit psát vyprávění, jak to mám udělat?“ A já jsem jí odpověděla: „Nevím. A já jsem řekl: „Dobře, řeknu ti to, ale odpověď se ti nebude líbit.“ A tak jsem jí odpověděl: „Dobře. A ona na to: „Já se to opravdu chci naučit, jak to mám udělat?“ A ona na to: „Já se to opravdu chci naučit. A já řekl: „Po jednom odstavci.“
Existuje pět věcí, které musí být v každém vyprávění, a já věřím, že vyprávění může být řádek, odstavec nebo celé dlouhé dílo. Musíte mít postavu, musí tam být něco nebo někdo, čeho se čtenář chytí nebo kolem koho vystavíte příběh. Trik je v tom, že postava nemusí být člověk. Může to být i místo. Může to být věc. Může to být moment, ale musíte mít ústřední postavu. Potřebujete nějaký příběh nebo téma. Potřebujete nějaký větší univerzální smysl, který tato postava nebo příběh reprezentuje nebo který vyvolává v psychice lidí. Potřebujete, upřímně řečeno, hodně disciplíny. Potřebujete disciplinovat své psaní a svou práci, aby to nebylo sebemrskačství, aby to opravdu dělalo čest příběhu a čtenářům tam venku.
Příběh musí být možné číst nahlas, a to je funkční, na čtenáře zaměřený druh psaní. Potřebujete obrovské detaily, konkrétní, vypovídající detaily, které dokreslují celý příběh, a to mě k tomu vede. A hlavně se jako reportér potřebujete dostat k tématu tak blízko, že zmizíte, a když se pak otočíte a ten příběh napíšete, zmizíte znovu, protože jste teď čtenáři umožnili dostat se stejně blízko, jako jste byli vy. Takže dobré vyprávění je transparentní, i když máte silný hlas, který se projeví, když ho lidé čtou, protože pak mají pocit, že tam byli.
Tom French: Jsem velkým příznivcem neviditelnosti. Když se ponořím do nějakého příběhu a stýkám se s lidmi a oni mě pustí do svého života, vždycky mě ohromí, jak jsou ti lidé velkorysí a odvážní. Vždycky přijde okamžik, kdy doslova začnu ztrácet přehled o tom, kde končím já a začínají oni. Někdy je to trochu děsivé, ale je to opravdu silné a svůdné a myslím, že je to pro psaní vyprávění opravdu důležité. Jsem také velkým fanouškem radosti. Musíte se jednoduše otevřít věcem kolem sebe, které vzbudí vaši pozornost nebo které do vás proniknou a zůstanou s vámi, a věcem, které vás rozesmějí nebo vás prostě donutí zalapat po dechu. Radost, jsem velmi, velmi velký fanoušek radosti. Tvrdohlavost opravdu pomáhá, být opravdu, opravdu tvrdohlavý. A opravdu musíte věřit v sílu a důležitost malých, nepatrných okamžiků. Novináři jsou vyškoleni tak, že jsme opravdu dobří ve velkých okamžicích. Ale čím déle to dělám, tím víc se učím věřit, že ve chvílích, kdy to vypadá, že se přede mnou nic neděje, se děje něco velmi důležitého. Jen se musím naučit dávat lepší pozor.
Rick Bragg: Myslím, že přesně stejným způsobem, jakým žiješ život, píšeš i vyprávění. Nemusí to být šablonovitá záležitost, kdy začínáš s nějakým vzorcem. A nemusí to vést metodicky přes konflikt k rozuzlení a podobně. Pro mě bylo vyprávění vždycky hezká nebo výmluvná pasáž, silné, násilné, napínavé tři nebo čtyři odstavce, pokud se to udělá dobře, a není to nic složitějšího. Vzpomínám si, jak jsem na dětské jednotce intenzivní péče v Petrohradě psal o dvou siamských dvojčatech a o tom, jak jednoho dne vejdete na jednotku intenzivní péče a vidíte tu neuvěřitelnou pozornost, která se na ty děti soustředí. Ale všude kolem nich byla miminka, která jste mohli držet v dlani, a byla maličká. Když jsem tam přišla, všimla jsem si, že jeden den je v postýlce miminko a druhý den už tam není, a napadlo mě, že ty děti prostě zmizely bez jakýchkoli fanfár, bez jakéhokoli dramatu. A když jsem si sedl, abych o tom napsal, chtěl jsem použít jazyk, který by lidi přiměl vidět ten smutek, nebo alespoň vidět důsledek jejich vášně. A vzpomněla jsem si na to, jak moje maminka, když jsem byla malá, nosila na krku perly z obchodu Dimestore a já jsem se vždycky natáhla, chytila se pramene a, jak to děti dělají, tahala za něj a perly se kutálely po podlaze v kuchyni. A nikdy je všechny nenajdete. Některé se zakutálely pod ledničku, některé spadly do škvír v podlaze, a mě napadlo, že přesně takhle ta miminka zmizela, bez jakýchkoli skutečných následků. Jeden den jich bylo osmnáct a druhý den patnáct. Tak jsem napsal, že miminka mizela z oddělení intenzivní péče jako perly z přetržené šňůry. A myslel jsem, že to vyjadřuje smutek. A myslím, že ten jeden řádek byl vyprávěcí. Vykresloval obraz. Řekl někomu něco, co bylo silnější než statistika. O několik let později jsem četl nějakého Faulknera a Faulkner řekl, že „krásné ženy mizí z jižanských měst jako perly z přetržené šňůry“. A já si pomyslel: „Ten zkurvysyn mě plagioval.“ A tak jsem si řekl: „To je pravda. Tři slova mohou být vyprávěcí.
Isabel Wilkersonová: Protože jsme novináři, píšeme literaturu faktu a nemůžeme si vymýšlet. Nakonec potřebujeme lidi. Potřebujeme sympatického hlavního hrdinu, který je chybující a doufejme, že si to uvědomuje, protože to nakonec bude snazší, který se dostane do vleku něčeho většího, než je on sám. To je nakonec to, co v práci, kterou dělám, vždycky hledám. Naší povinností je, aby čtenáři viděli plnost postavy, kterou jsme vymysleli, aby v ní viděli sami sebe a aby jim záleželo na tom, co se s ní stane, ať už se k tomu na konci vyprávění dostaneme, nebo ne. Raději píšu o obyčejných lidech za neobyčejných okolností. Potřebujeme věrohodné, uvěřitelné postavy, které nás pustí do svého života a do své mysli, abychom mohli získat ingredience, které všichni chceme mít ve svém vyprávění, to znamená metafory a detaily, díky nimž to ožije. A konečně potřebujeme trpělivost, trpělivost najít tu správnou osobu, jejímž prostřednictvím budeme příběh vyprávět, a víru, že se tato osoba ze vší té práce, kterou odvedeme, nějak vynoří. Potřebujeme trpělivost a víru, abychom našli tyto osoby, díky nimž tato vyprávění ožijí.
Mark Kramer: Svým studentům vydávám první den výuky velký karton hodin a tímto vydávám všem přítomným velký karton hodin. Je to zásoba na celý život, i když se hojně využívá. Kromě toho se věnujte hlavně krátkým větám a aktivním slovesům. Téměř eliminujte „být“ a neurčitá abstraktní slovesa a bohatou slovní zásobu, abyste se mohli zbavit přídavných jmen a příslovcí. Téměř zakažte „jako“ a „když“. Zbavte se klišé. Je to jednoduché. Vypravěčské útvary chtějí věty navlečené na banjo-taut a pak trochu ustoupit, aby se usnadnilo porozumění. Tyto věty jsou předpokladem kvality, protože čtenáři se otevírají takovým čistým, kontrolovaným, přímým slovům pro nuancované informace o hlasu vypravěče a vrstevnatých významech jakéhokoli tématu. Takové věty nejlépe přenášejí lidský dotek, lidský kontakt, kontakt spisovatele se čtenářem, a to je dokonalost.
Charakter. Žurnalistika jako občanské poslání je o oslovení občanů na byrokratických formulářích. Ale kromě toho jsou čtenáři lidé a mimo noviny existuje svět skutečných lidí. Reportéři vyprávění mohou nyní zahrnout styl subjektu, chuť, motivaci, touhy, hněvy, loajality, iracionality. Tehdy jste v pozici, kdy můžete dělat to, co dělají bohové, vdechnout hliněnému občanovi život. Dejte nám dar, který má umělec, aby lidé ožili. To je dokonalost.
Struktura. Instalujte do svého textu scény s prostorovým objemem a smyslovými detaily, jimiž procházejí svůdné postavy uprostřed výstižné, smysluplné činnosti, které vzbuzují náš zájem, angažovanost, zájem a objevování a dosahují cíle, který slouží vyrovnanému, rozumnému, občanskému, citovému a intelektuálnímu účelu. Apt structure enchant readers, and enchantment is a pre-condition of narrative excellence.
Kontext. Pro vyprávění klíčové momenty příběhu, ty, které stojí za to zobrazit, nejlépe identifikují nebo vyberou reportéři ponoření do kontextu prostřednictvím ponoření a studia. Spisovatel nás dostane doprostřed děje a pak může odskočit, odbočit, zmínit ve správný čas ty správné informace na pozadí, během nichž čtenáři prohloubí zájem a porozumění, a pak se vrátit k příběhu. Tato vedlejší hra tam a zpět mezi událostí a kontextem vede k ústřednosti, relevanci, proporcionalitě, což jsou všechno prvky dokonalosti.
Ale kromě věty, postavy, struktury a kontextu vyžaduje kvalitní vyprávění, aby spisovatel nebo redaktor pochopil a překonal praktické napětí, které je zpravodajství vlastní. Vyprávění čtenáře obejme a udrží, což je právě to, co je v dnešní době klesajícího nákladu novin a kolísající pozornosti publika žádoucí. Díky dobře vyvinutým řemeslným dovednostem dokázalo dobré vyprávění udržet čtenáře u ság o zásadních otázkách vzdělávání, volebních otázkách, rasových otázkách a otázkách regulace a deregulace znečištění ropy. Vyprávění se pozoruhodně dobře hodí k proměně nudných témat tím, že nabízí odhalující momenty ze života zúčastněných a postižených lidí.
Dosud však bylo vyprávění využíváno většinou ve čtvrtinové síle. Redaktoři jej přinesli z chladu, aby čtenáře uchvátili ságami o ohrožených dětech, o boji vyděšeného fotbalového trenéra s rakovinou, o hledání matky u adoptivních dětí, o alkoholicích a narkomanech, kteří se potácejí a pak se šplhají zpět k vykoupení, což jsou všechno dobrá témata, ale není to nejvyšší využití vyprávění. Dobrý příběh má vždy své opodstatnění, ale potenciál k lživosti, k plačtivosti, k pohlcení zájmu čtenářů, aniž by je informoval jako občany, je to, co udržuje starou gardu novinářů v podezření vůči vyprávění. Vyprávění může snadno vzrušovat, aniž by informovalo. Nejsnadněji se píše titěrné vyprávění.
Poutavé vyprávění – které zobrazuje jemnosti, životu odpovídající rychlost sociálních problémů, chudobu, politický hněv, byrokratické třídní, sektářské, regionální, rasové a genderové ploty, uvnitř kterých žijeme – vyžaduje řemeslné dovednosti na vysoké úrovni, a pak je to vzrušující narativní žurnalistika. Mnohé je odhaleno, jen když se aktéři pohybují mezi fakty. A to je také důvod, proč jsme tady. Narativní žurnalistika dospěla, už to není hlavní článek, už to není ani experiment, který si můžete vyzkoušet ve svých novinách. Její kouzlo spočívá v tom, že dokáže čtenáře uchopit všechny najednou, čímž naplňuje a rozšiřuje základní náplň novinářské práce.
Dotazy z publika vyvolaly další komentáře členů panelu. Czerina Patelová, rozhlasová producentka z New Yorku, chtěla vědět: „Jak spojit kreativitu a přesnost, aby i posluchači přijímali vaši práci jako pravdivou a viděli, že i když styl je stylem fikce, dílo, které vytváříte, je stále literaturou faktu a je stejně pravdivé jako nudný styl novinové žurnalistiky typu „on řekl, ona řekla“?“
Gay Talese: V žádném případě by se nemělo rozlišovat mezi novinářským vyprávěním a nudným stylem „on-řekl, ona-řekla“, s nímž ho zřejmě srovnáváte. Neexistuje žádná omluva pro jakoukoli nepřesnost, která je výsledkem toho, že si někdo přeje, aby byl příběh trochu čtivější. Jsme sběrači faktů. Pokud můžeme s fakty udělat něco, co je jako příběh učiní srozumitelnějšími, zajímavějšími, je to skvělé. Ale neexistuje žádný, žádný odklon od tvrdého, staromódního přesvědčení, že noviny vám musí říkat pravdu. Žádné složené postavy, žádné měnění jmen.
Jacqui Banaszynski: V investigativní žurnalistice se dělá editace řádek po řádku, kdy musíte projít každý řádek a říct, kde jste tu informaci získali. Jak to víte? Kolik máte zdrojů? Totéž by mělo platit pro každé dobré vyprávění nebo opravdu dobrou novinářskou práci. Procházíte ho řádek po řádku a ptáte se sami sebe: „Odkud to víte, jak dobře to máte podložené a mohli byste to obhájit?“. Kdyby vám někdo zavolal a zeptal se: „Jak to víte?“, dokázali byste odpovědět? A pokud to u narativního článku nedokážete, pokud není tak dobře podložený, tak ho raději nepište. V příbězích se projevuje vnitřní integrita, která prosvítá bez ohledu na to, zda děláte přímou atribuci, nebo ne, kterou čtenář obvykle pozná a která je budována detaily.
Curtis Krueger, zaměstnanec deníku St. Petersburg Times, se zeptal, zda budou panelisté mluvit o příbězích, které jsou popsány během jednoho dne, „když nemáte čas jít ven a hledat nejlepší příklad a všechno“. Zajímalo ho, jaké techniky fungují nejlépe.
Isabel Wilkersonová: V podstatě komprimujete všechno, co byste udělali, kdybyste měli více času. Přijdeš tam brzy a zůstaneš v terénu tak dlouho, jak jen můžeš. Nakonec často ubírám čas, který mám na psaní. Mám také techniky, kdy lidem, s nimiž dělám rozhovory, dávám v podstatě velmi málo času na to, aby se prokázali jako potenciální zdroje. Nemám žádné sentimentální pocity z toho, že bych člověka odřízl, protože nemám čas ztrácet čas, pokud člověk pontifikuje, a to mi neposkytne podrobnosti vyprávění, které potřebuji. Není to snadné, ale zároveň je to vzrušující, protože když to děláte, víte, že v podstatě můžete napsat jakýkoli příběh ve velmi omezeném čase.
Tom French: Když to děláte v každodenním kontextu, myslím, že vám opravdu pomáhá pohybovat se co nejrychleji směrem k místu, kde si myslíte, že příběh bude, pak zpomalit a pak se zastavit. Po útocích 14. září jsem byl pověřen, abych šel na porodní oddělení, a profiloval jsem muslimku, která zvedala telefony na recepci tohoto porodního oddělení v malé okresní nemocnici. A kladl jsem jí spoustu otázek. Ale nejlepší věci přišly během dne, kdy jsem prostě zavřel pusu a díval se a poslouchal. Potřeboval jsem se ztišit a nehýbat se, nechat to plynout a rozpoznat, co se přede mnou děje, a pak to zapsat na stránku.
Jacqui Banaszynski: Pokud máte dvě hodiny a máte telefon, pak se musíte naučit, jak být opravdu dobrým tazatelem a požádat člověka na druhém konci, aby vám poskytl informace a detaily, které mohou znít hloupě, ale musíte z něj udělat vypravěče. Takže místo toho, abyste se ho prostě zeptali, co se stalo, zeptáte se ho: „Co jste měl na sobě?“. „Jak vypadala obloha?“ „Jak to vonělo?“ „Co jsi měl k snídani?“ „Co se dělo kolem vás?“ A uděláte z nich vypravěče a všechno to z nich vytáhnete. A to zvládnete po telefonu během dvaceti minut loupání cibule. Prostě u toho zůstaňte.
Mark Kramer: I jedno nastavení, i jeden kousek chování změní celý aspekt. Když místo věty „Po letech obtížného právního boje bylo schváleno nové obchodní centrum“ napíšete něco tak všedního jako „Kladívko bouchlo, dav zašuměl, advokátka Jane Smithová se usmála, advokát Harry Jackson se zamračil“, netrvá to o nic déle, než abyste o tom napsali zprávu.
Daniel Wood, zaměstnanec časopisu The Christian Science Monitor, chtěl vědět, jaká znamení jim napovídají, že se dostali do opravdu špatného příběhu.
Rick Bragg: První znamení je, že vám váš dobrý redaktor řekne: „Tohle to úplně nechápu.“ To je to, co vám řekne váš dobrý redaktor. Dobrý redaktor vám řekne, kdy jste napsali špatné vyprávění. Věnujte pozornost tomu, co redaktor říká. Pokud řekne: „Smrdí to,“ pravděpodobně to trochu smrdí.
Nejoblíbenější články z Nieman Reports
.