Skutečná žena dnes
John Courtney Murray
Říká se, že ženy milují, když se jim říká o jejich kráse, hodnotě a drahocennosti, o jejich jedinečnosti, potřebnosti a nejvyšší důležitosti. Je-li tomu tak, mají přinejmenším jeden důvod, proč si přečíst proslov Pia XII. k italským ženám, pronesený 21. října. Najdou v něm bohatou poklonu, kterou papež dvakrát nazývá „skutečnou ženou“. (Nepochybuji o tom, že každá žena se považuje právě za takovou – „skutečnou“ ženu.) Dozvědí se také to, co (jak mi bylo řečeno) si přeje vědět každá žena – že je milována; náš Svatý otec naplňuje svůj projev „veškerou láskou otcovského srdce“.
Jeho láska se nevyčerpává pouze komplimenty, ale také úsilím – které, jak doufám, bude každá skutečná žena považovat za velký kompliment – přimět katolické ženy k přemýšlení. Předmětem jejich přemýšlení má být „téma, které je v naší době výjimečné svým zájmem a prvořadé svým významem: jsou to povinnosti žen ve společenském a politickém životě.“
Na počátku stojí za povšimnutí samotné vyjádření problému naším Svatým otcem. Jde přímo k jeho jádru a „nebere ohled na vznešená a prázdná hesla, jimiž by někteří lidé popisovali hnutí za práva žen“. Problém, jak říká, „navzdory své složitosti spočívá výhradně v otázce, jak zachovat a posílit důstojnost ženy“, „důstojnost, kterou má pouze od Boha a v Bohu“. Navíc odmítá uchopit tuto otázku pouze abstraktně; otázka je strašně konkrétní – jak zajistit důstojnost ženy „zvláště dnes, za okolností, do nichž nás Prozřetelnost postavila“. Tytookolnosti kvalifikují odpověď; a Pius XII. na žádnou z nich nemrkne.
Nepředkládá žádné nové zásady řešení; vše potřebné nachází v tradiční moudrosti církve. Stručně řečeno, používá tři zásady. Prvním je důstojnost ženy jako Božího dítěte,díky níž je rovna muži. Druhým je důstojnost ženy jako ženy, díky níž je doplňkem muže. Třetí je zdánlivý paradox, že žena si zde zachovává rovnost s mužem tím, že rozvíjí své odlišnosti od něj, své „charakteristické vlastnosti“, které tvoří její ženskost.
Žena je žena, ne muž (truismus poněkud zastřený v dnešní době dungareů a visících košilových ocasů). Není mužovou náhražkou ani konkurentkou, ale jeho souřadným spojencem, rovnocennýmspolupracovníkem v jediném celkovém díle lidstva –
jeho vlastním zdokonalení, které má být započato zde na zemi a dovršeno v nebi. Ani muž, ani žena nemohou toto dílo vykonat sami. Žena v něm má stejný podíl jako muž, ale svůj vlastní podíl, ne jeho.
Žena může konat své dílo v několika stavech – jako manželka a matka, jako řeholnice v klášterních zdech nebo jako svobodná „perforce“ (papežovo slovo) ve světě. Tyto stavy si nejsou ve své výjimečnosti rovny, ale všechny jsou stejně „povoláním“, povoláním Boha ke konání jeho vůle. A všechny jsou povoláním kjediné podstatné ženské funkci, která tvoří jednotu uprostřed jejich rozdílnosti:
V obou stavech stejně je sféra ženy jasně vytyčena vlastnostmi, temperamentem a dary vlastními jejímu pohlaví. Spolupracuje s mužem,ale způsobem sobě vlastním, podle svých přirozených sklonů. Nyní je sférou ženy, jejím způsobem života, jejím přirozeným sklonem mateřství. Každá žena je stvořena k tomu, aby byla matkou – matkou ve fyzickém slova smyslu nebo v duchovnějším a vznešenějším, ale neméně skutečném smyslu. Za tímto účelem Stvořitel zorganizoval celou charakteristickou skladbu ženy – její organickou stavbu, ale ještě více jejího ducha a především její jemnou citlivost.
Odtud „úhel pohledu“ ženy:
Takže žena, která je skutečnou ženou, může vidět všechny problémy lidskéhoživota pouze v perspektivě rodiny.
Do této chvíle Pius XII. pouze vyslovoval tradiční moudrost církve; nyní se stává charakteristickým Pius XII. Tradiční moudrost ostře vnáší do konkrétnísvětové situace. Z pravdy činí výzvu k činu: Veřejný život vás potřebuje: „Katolické ženy a dívky, váš den je tady! Každé z vás lze říci:
Proč? Protože „politický a společenský řád hrozí, že poškodí poslání ženy jako matky,a dobro rodiny“; „mohl by se dokonce stát ještě nebezpečnějším pro posvátnost domova, a tím i pro důstojnost ženy“. V poli jsou dva nepřátelé: totalitarismus, který by ze ženy udělal otrokyni státu výměnou za slib, že se stát postará o její domov a děti, a materialistický kapitalismus, který by ze ženy udělal otrokyni ekonomické nutnosti nebo sobeckého potěšení, zatímco o její domov a děti se nikdo nestará. Každý z těchto nepřátel ničírodinu tím, že z ní vylučuje ženu.
Jaké je tedy řešení? Máme prostě vykřikovat heslo: Zpátky do domova? To by byla reakce – ignorování faktů; a Pius XII. si nic z toho nenechá líbit:
Ve skutečnosti ženu drží mimo domov nejen její tzv. emancipace, ale často i životní potřeby, neustálá starost o chléb. Bylo by tedy zbytečné kázat jí, aby se vrátila do domácnosti, dokud panují podmínky, které ji nutí zůstat mimo ni.
Ve skutečnosti je navíc žena dnes opět povolána do společenského a politického, ale i hospodářského života. Skutečné řešení tedy zní: ať se ženy přesunou do veřejného života – potřeby doby a jejich vlastní možnosti z toho činí striktní povinnost. Ale ať se ujmou poslání ženy – znemožnění dnešního ohrožení důstojnosti ženy, vytvoření společenskéhoducha a společenského řádu, v němž domov a rodina budou zabezpečeny ve své přirozené svatosti:
V sázce je osud rodiny, osud lidských vztahů. Jsou ve vašich rukou. Každá žena má tedy – všimněte si dobře – povinnost, přísný závazek ve svědomí, aby se nezanedbávala, ale aby šla do akce způsobem a cestou přiměřenou stavu každé z nich, aby zadržela ty proudy, které ohrožují domov, aby se postavila proti těm naukám, které podkopávají jeho základy, aby připravila, zorganizovala a dosáhla jeho obnovy.
Je to vysoká odpovědnost. A přísnost, s jakou je ukládána, je v papalášských dokumentech novou notou. Ještě novější je to, co následuje – přidělení zvláštní odpovědnosti Piem XII. těm
, kterým nevyhnutelné okolnosti propůjčily tajemné povolání,které události předurčily k samotě, jež nebyla v jejich myšlenkách ani touhách a která by je mohla zdánlivě odsoudit k sebestředně marnému a bezcílnému životu.
Pius XII. se zabývá rostoucím počtem neprovdaných žen „z donucení“ a „novými potřebamivyvolanými vstupem žen do občanského a politického života“; pak se ptá: „Je to jen podivná náhoda, nebo v tom máme spatřovat rozhodnutí Boží Prozřetelnosti?“ Podle jeho názoru je to jednoznačně to druhé.
S pozoruhodnou konkrétností papež rozvíjí dva způsoby, jak mají tyto ženy naplnit své tajemné a slavné povolání. První má prvek novosti: žena má dnes intelektuální a doktrinální poslání – „studovat a vysvětlovat místo a úlohu ženy ve společnosti, její práva a povinnosti“. Má „řídit myšlenky“. Druhým posláním je „přímá činnost“, která má být skutečnou ženskou spoluprací s muži, protože se bude uskutečňovat v oblastech, které jsou specificky ženské, kde je zapotřebí ženského srdce a ženského „úhlu pohledu“.
V následujícím textu papež předkládá výzvu našim školám. Říká: „Takto chápaná úloha ženy nemůže být improvizovaná“. Ženy k ní musí být formovány intelektuálně i duchovně. Zde je vskutku třeba vážně přemýšlet a pečlivě plánovat.
Papež v závěru zdůrazňuje zásadu, kterou se má žena řídit při „plnění své přísnépovinnosti ve svědomí“, aby využila volebního lístku, který jí byl dán: „
Mír mezi společenskými třídami, mír mezi
národy – to je intimní starost ženy, neboť chápe, že válka a sociální rozpory znamenají slzy ženy nad zničenými domovy.
Závěrečné slovo. Pius XII. nepředpokládá, že úlohu ženy ve společnosti mohou plnit pouze jednotlivé ženy izolovaně jedna od druhé. Musí být organizované a sjednocené; jen jako celek budou „obnovitelkami domova, rodiny a společnosti“. Zde je opět důvod k vážnému zamyšlení.