Smích je způsob vyjadřování emocí, zejména radosti. Všichni známe tu dobrotu, když se zasmějeme něčemu, co je skutečně vtipné. Například pro tohoto autora jsou epizody seriálu „I Love Lucy“ stále zdrojem velké zábavy a smíchu. Smích pomáhá člověku překonávat životní zátěž a mít lepší pohodu.
Jak však také dobře víme, smích může mít i jiné významy: Například „smát se“ někomu nebo něčemu znamená výsměch a posměch. „Smát se naposled“ vyjadřuje jakési ospravedlnění. „Smát se z rukávu“ vyjadřuje skryté pobavení nebo potěšení z nepohodlí jiné osoby. Něco je považováno za „směšné“, pokud je to neuvěřitelné nebo považované za nemožné. Smích má bohužel i negativní rozměr.
Svaté písmo, zejména Starý zákon, věnuje smíchu pozornost. Smích je uznáván jako součást života: „Je čas k pláči a čas k smíchu“ (Kaz 3,4).
Bible se bohužel obecně zaměřuje na negativní stránku smíchu, snad jako varování pro každého z nás před naší lidskou slabostí a náchylností k hříchu. Například Abraham (Genesis 17,17) a Sára (Genesis 18,12-15) se nevěřícně smějí, když jim Bůh říká, že splní slib smlouvy a oni budou mít syna navzdory svému stáří.
Několikrát se lidé smějí druhým na posměch: Filištíni se smějí oslepenému Sampsonovi (Soudců 16,25), lidé se smějí Jobovu utrpení (Job 30,1), nepřátelé Izraele se smějí pádu Jeruzaléma (Pláč 1,7) a zlý Nikanor se směje kněžím a starším (1. Makabejská 7,34). V evangeliu, když náš Pán prohlašuje, že dcera Jairova není mrtvá, ale spí, „smáli se mu“; náš Pán pak učinil zázrak a vzkřísil ji k životu (Lk 8,53).
Tajný smích na cizí účet je také odsouzen: „Rozhovor bezbožníků je urážlivý, jejich smích je bezohledná vina“ (Sirachovec 27,13). Vůbec je smích často spojován s „bláznem“, člověkem, který se nechová podle Boží pravdy a spravedlnosti: „Blázen zvyšuje hlas smíchem, ale rozumný člověk se nanejvýš mírně usmívá“ (Sirach 21,20).
Smích má ještě jeden rozměr: V žalmech je zmiňován smích Boží, ale ve spravedlivém smyslu, což poukazuje na jeho nadřazenost nad těmi zloduchy, kteří by si mysleli, že jsou stejně mocní jako sám Bůh: „Ten, který trůní v nebi, se směje“ těm králům a knížatům, kteří se „spolčují proti Hospodinu a jeho pomazanému“ (Ž 2,1-4); „Hospodin se však směje, neboť vidí, že přichází jeho den“ (Ž 37,13); a „Ty se jim, Hospodine, směješ, vysmíváš se všem národům“, kteří jsou zlí (Ž 59,9). Žalmista zde použil smích, aby vyjádřil Boží všemohoucnost a spravedlnost tváří v tvář zlu.
Tentýž spravedlivý smysl pro smích se odráží v životě věřících, kteří čelí zlým lidem. Ve Starém zákoně se Eliáš vysmíval falešným bohům na Karmelu (I Kr 18,27) a makabejští mučedníci používali sarkasmus a výsměch proti zlému pohanskému králi (II Makabejská 7). V blahoslavenstvích zaznamenaných v evangeliu svatého Lukáše Ježíš učil: „Blaze vám, kteří pláčete, budete se smát“ (Lk 6,21) a „Běda vám, kteří se nyní smějete, budete plakat ve svém zármutku“ (Lk 6,25); náš Pán zde sliboval smích radosti a veselí spravedlivým a smutek těm, kteří se smějí v negativním smyslu.
Při tomto chápání se Ježíš smál? Nikde v Novém zákoně nenajdeme konkrétní zmínku o tom, že by se Ježíš smál. Samozřejmě nikde v Novém zákoně nenajdeme konkrétní citaci o tom, že by se někdo smál, tedy v pozitivním smyslu smíchu. Přesto se náš Pán musel smát. Určitě se smál s naší blahoslavenou Matkou a svatým Josefem nad nějakým humorným příběhem či situací nebo při hře. Musel se smát se svými apoštoly a ostatními, když se těšil z jejich společnosti: Dokonce i v evangeliu ho nepřátelé pomlouvají, „že je žrout a opilec“ (Mt 11,19), což naznačuje, že náš Pán musel sdílet dobré chvíle, i když ctnostně. Myslet si, že se náš Pán nikdy nesmál nebo že mu chyběl smysl pro humor, by odporovalo jeho dokonalé lidské přirozenosti, která je nám podobná ve všem kromě hříchu.
Velcí svatí, kteří ve svém životě odráželi život Páně, znali hodnotu smíchu a dobré nálady. Smích by odsuzovali jen ti, kdo mají sklon k pesimistické spiritualitě. Svatá Terezie z Avily, jedna z velkých mystiček naší Církve, se jednou rozhlédla po kapli a uviděla všechny vážně se tvářící sestry; vyhrkla: „Pane, zachraň mě před těmi zachmuřenými svatými tvářemi!“ Svatá Terezie se také dokázala smát životu i sobě: jednou se o klášterním životě vyjádřila takto: „Zkušenost mě naučila, jaký je dům plný žen.“
I další světci znali hodnotu smíchu a radosti: Ignác z Loyoly učil: „Smějte se a posilujte se.“ Svatý Jan Bosco říkal: „Nechci žádné světce s dlouhými tvářemi.“ Sv. Svatý František Saleský řekl: „Smutný světec je smutný světec.“ Svatý Tomáš Akvinský učil: „Štěstí je přirozený život člověka.“ Co by tyto světce inspirovalo k takovým výrokům, kdyby ne rozjímání o životě našeho Pána? Ne že bychom se chtěli zbavit velkého příkladu svatého Antonína Klareta, ale radostná láska k Pánu a dobře míněný smích přivedly k obrácení více lidí než přísná pokání a zachmuřené tváře. Dobře to shrnul arcibiskup Fulton Sheen: „Jediný případ, kdy je smích zlý, je ten, kdy se obrací proti tomu, kdo ho dal.“
.