Francouzská dominance.
Na počátku 18. století zůstávaly francouzské vzory společenských tanců běžné na dvorech a v elitních společnostech kontinentální Evropy. V této době byl dominantním párovým tancem, který se praktikoval, vznešený menuet; věřilo se, že jeho odměřené a pečlivé používání těla odráží půvab a vznešenost člověka. Přímočaré vzory francouzských contredanses neboli „venkovských tanců“ měly zároveň všeobecnou oblibu v kultivovaných kruzích. Znalost těchto tanců se koncem 17. století rychle rozšířila po celé Evropě díky vydávání tanečních příruček a také díky přijetí Feuilletova systému notového zápisu tanců. Tanec zůstal také důležitou společenskou dovedností, kterou praktikovali šlechtici a bohatí lidé na celém kontinentu. S postupujícím osmnáctým stoletím však rostla životní úroveň a zvyšoval se počet volných hodin mnoha lidí v rozvíjejících se evropských městech, což znamenalo, že se střední vrstvy lidí začaly učit tanečním krokům, které byly dříve vyhrazeny pouze elitním kruhům. V evropských městech se začaly objevovat taneční sály, zatímco divadla a opery pořádaly „maškarní plesy“ jako oblíbenou formu zábavy. O všeobecné oblibě tance svědčí také to, že v tomto období vzniklo mnoho forem klasické hudby, které byly úzce inspirovány tanci 17. a 18. století. V osmnáctém století se rozšířila praxe abonentních koncertů, placených představení, na která si muži a ženy ze střední a vyšší třídy kupovali vstupenky v předprodeji. V symfoniích, smyčcových kvartetech, koncertech a dalších skladbách, které se na těchto akcích hrály, hrály významnou roli taneční rytmy a hudba. V typické vídeňské symfonii, která se v této době objevovala, příkladem jsou velká díla Franze Josefa Haydna nebo Wolfganga Amadea Mozarta, se menuet objevoval jako třetí věta, zatímco ronda, další tehdy oblíbená forma taneční hudby, často figurovala v závěrečných větách mnoha děl. Vliv tance tak pronikl do mnoha dalších kulturních oblastí mimo evropský taneční sál.
Nové formy.
S postupem století se v celé Evropě staly populárními nové druhy tanců. Obliba contredanse pokračovala všude a vyvíjela se do pozměněných a složitějších forem. Původně anglický tanec contredanse se ve druhé polovině 17. století proměnil díky svému širokému přijetí ve francouzské aristokratické společnosti. Stejně jako mnoho jiných francouzských kulturních produktů se jeho nové, rafinovanější rysy rozšířily zpět do Anglie i do střední a jižní Evropy. V Rakousku a Německu byla přijata s nadšením a vzniklo mnoho nových variant. Ve druhé polovině 17. století se například v Paříži stal módním tancem contredanse allemande neboli „německý venkovský tanec“, jehož popularitu částečně rozšířila sedmiletá válka (1756-1763). Během tohoto konfliktu, jak poznamenávají doboví autoři tanečních příruček, se francouzští vojáci seznámili s německými formami, které zahrnovaly obtížné vzory držení rukou a přihrávek pod paží. Nová forma se tak dostala do hlavního města Francie, kde byla nadšeně přijata. Další silou, která přispěla k popularizaci contredanse allemande, byl sňatek Marie Antoinetty s Ludvíkem XVI. Rakouské venkovské tance se tak začaly tančit ve Versailles a v dalších šlechtických kruzích jako pocta rodné zemi Marie-Antoinetty. Většina contredansů byla napsána ve dvojím metru (tj. 2/4, 4/4 nebo 6/8 času). V polovině 18. století se však po Evropě rychle rozšířily tři nové tance, které byly zasazeny do trojitého metra (3/4 času). Všechny tři tance byly známé jako Dreher, Schleifer a Ländler a pocházely z jižního Německa a Rakouska. Na rozdíl od vznešených tanců, které se vyvinuly v důsledku rozšíření francouzských dvorských zvyklostí, byly tyto nové formy rychlými tanci, při nichž se páry točily kolem sebe. Například tanec Ländler byl po roce 1780 stále častěji znám pod novým názvem Waltzer, což je německý výraz pro otáčení nebo kroužení. Lékařská moudrost pozdějšího osmnáctého století takové tance odmítala jako nezdravé, protože mohly způsobovat závratě a dezorientaci, a také moralisté tyto módy odsuzovali jako podezřelé. Přesto obliba těchto přímočarých, energických forem přetrvávala a koncem století se valčík, jak se mu nyní začalo říkat, stal oblíbeným tancem téměř všude v Evropě.
HIJINKY NA BALE
úvod: Velký milovník osmnáctého století Giacomo Casanova (1725-1798) začal svůj život jako klerik, ale brzy byl pro své nemravné chování vyloučen z kláštera. Následující úryvek z jeho deníků ukazuje, k jakým radovánkám na plesech často docházelo. Maškarní plesy byly v té době běžným zvykem a muži a ženy si někdy pro zábavu oblékali šaty těch druhých. Když se Casanova pokoušel vyměnit si šaty s mladou Juliettou, doufal, že by mohl získat její sexuální přízeň. Byl zklamán, ale tato událost ho jen přiměla k tomu, aby v následujícím období po odmítnutí zdokonalil své taneční a svůdnické techniky.
Když se tančily menuety po večeři, Julietta mě rozebrala a řekla: „Vezmi mě do své ložnice; právě jsem dostala zábavný nápad.“
Můj pokoj byl ve třetím patře; ukázal jsem jí cestu. Jakmile jsme vstoupili, k mému překvapení zabouchla dveře. „Přeji si,“ řekla, „abys mě oblékl do svých církevních šatů a já tě převléknu za ženu s mými vlastními věcmi. Půjdeme dolů a budeme spolu tančit. Pojď, nejprve si upravíme vlasy.“
Jsa si jistá, ţe nás čeká něco příjemného, a potěšena takovým neobvyklým dobrodruţstvím, neztrácím čas úpravou jejích vlasů a nechávám ji poté upravit ty své. Nanese mi na obličej růž a několik zkrášlujících skvrn; ve všem ji pobavím, a aby mi dokázala svou spokojenost, dá mi s největší grácií velmi láskyplný polibek pod podmínkou, že nebudu chtít nic jiného. …
Pokládám si na postel košili, abbé nákrčník, kalhoty, černé hedvábné punčochy – vlastně kompletní výbavu. Julietta se přiblíží k posteli, shodí sukni a chytře se nasouká do šuplíků, které jí nepadly špatně, ale když dojde k bryndákům, nastane jistý problém; pásek je příliš úzký a jedinou nápravou je roztrhnout ho vzadu nebo ho v případě potřeby rozstřihnout. Zavazuji se, že vše napravím, a když se posadím k nohám postele, postaví se přede mě zády ke mně. Začínám pracovat, ale ona si myslí, ţe chci příliš vidět, ţe nejsem dost zručný a ţe mé prsty bloudí na zbytečných místech; začne se vrtět, opustí mě, roztrhne brynzu a poradí si po svém. Pak jí pomůžu obout boty a přetáhnu jí přes hlavu košili, ale když se zbavuji volánku a pásku u krku, stěžuje si, že mám příliš zvědavé ruce; a popravdě řečeno, její ňadra byla dost skoupá. Nazývá mě darebákem a lumpem, ale já si jí nevšímám. …
Naše přestrojení bylo dokončeno, a tak jsme se společně vydali do tanečního sálu, kde nám nadšený potlesk hostů brzy vrátil dobrou náladu. Všichni mi přisuzovali kus štěstí, kterému jsem se netěšil, ale já jsem si z té zvěsti nic nedělal a pokračoval jsem v tanci s falešným abbé, který byl až příliš okouzlující. Julietta se ke mně během noci chovala tak hezky, že jsem si její chování ke mně vyložil jako jakési pokání a téměř jsem litoval toho, co se mezi námi odehrálo; byla to chvilková slabost, za kterou jsem byl krutě potrestán.
Na konci čtverylky si všichni muži mysleli, že mají právo si abbého dovolit, a já sám jsem se stal dosti svobodným vůči mladým dívkám, které by se byly bály vystavit posměchu, kdyby se mému laskání postavily na odpor.
M. Querini byl natolik pošetilý, že se mě zeptal, zda jsem si ponechala své kalhoty, a když jsem odpověděla, že jsem je byla nucena půjčit Juliettě, tvářil se velmi nešťastně, posadil se do rohu místnosti a odmítl tančit.
Každý z hostů si brzy všiml, že mám na sobě dámskou košilku, a nikdo nepochyboval o tom, že oběť byla dokonána, s výjimkou Nanette a Martona, kteří si nedovedli představit, že bych jim mohl být nevěrný. Julietta si uvědomila, že se dopustila velké nerozvážnosti, ale na nápravu bylo už pozdě.“
zdroj: Giacomo Casanova, Úplné paměti Jacquese Casanovy de Seingalt, 1725-1798. Svazek 1. Přel. Arthur Machen (1894; reprint, New York: G. P. Putnam and Sons, 1959): 124-127.
Jiné formy.
Ačkoli se v evropských městech a na šlechtických dvorech tančilo mnoho běžných tanců, regionální tance hrály i nadále důležitou roli ve společenském životě mnoha oblastí. Ve střední a východní Evropě byla polonéza procesním tancem polského původu. V polovině 18. století se tančila také v celém německy mluvícím světě. Další polský tanec, mazurka, se koncem osmnáctého století teprve začínal šířit ve střední Evropě. V Rakousku a Uhrách se po roce 1765 začal v tamních městech tančit cikánský tanec verbunko. Ve Španělsku si získaly oblibu dva nové tance – fandango a seguidilla – a poté se rozšířily do dalších evropských regionů. Ve stejné době skladatelé 18. století často zařazovali do svých oper turecké tance. Choreografie i hudba k těmto skladbám byly široce europeizovány, ačkoli některé kroky je označovaly za exotické. Zdá se, že se dochovalo jen málo společenských tanců, které by využívaly tento idiom, a zdá se, že turecký styl vzkvétal spíše v divadle než v tanečním sále.
.