„Potrat nezpůsobuje psychiatrické poškození, ale tvrzení, že ano, je hlavní strategií hnutí proti potratům, které o tom přesvědčilo mnoho lidí v USA,“ uvedla bývalá prezidentka APA Nada Stotlandová, MD, MPH.
„Takže pokud to dříve nebyl psychiatrický problém, nyní jím určitě je a my psychiatři máme povinnost o tom vědět,“ dodala.“
Jedna ze tří žen v této zemi podstoupí potrat do 45 let věku. Podle zpráv Guttmacherova institutu z roku 2008 celosvětově končí potratem každé páté těhotenství. Roční odhady hovoří o 1,2 milionu potratů v USA a 42 milionech potratů na celém světě.
Mezi hlavní důvody, které jsou v této zprávě uváděny pro podstoupení potratu, patří neschopnost dovolit si dítě, narušení práce, školy nebo schopnosti starat se o další závislé osoby, nechtění být osamělým rodičem, manželské nebo partnerské problémy a obavy z odpovědnosti za ostatní.
Problémy s duševním zdravím
Spory o důsledcích umělého přerušení těhotenství na duševní zdraví se v poslední době vyostřují.
Například Elliotův institut, založený Davidem C. Reardonem, PhD, tvrdí, že ženy, které podstoupily potrat, jsou náchylné k syndromu potratového traumatu a mají zvýšené riziko zneužívání návykových látek, klinické deprese, poruch spánku a sebevražd a že jejich děti mají sklony k problémům s chováním.1
Proti těmto tvrzením stojí pracovní skupina Americké psychologické asociace pro duševní zdraví a potraty, která nedávno shromáždila, prozkoumala a shrnula nejaktuálnější vědecké poznatky o duševním zdraví a potratech. Zpráva této pracovní skupiny z roku 2008 dospěla k závěru, že „u žen, které podstoupí jediný legální potrat v prvním trimestru neplánovaného těhotenství z jiných než terapeutických důvodů, není relativní riziko problémů s duševním zdravím větší než u žen, které neplánované těhotenství porodí. „2
Když byly v zákonodárném sboru předloženy návrhy zákonů, které tvrdí, že potraty způsobují významné a dlouhodobé psychické škody, Stotlandová dosvědčila, že taková tvrzení jsou v rozporu s vědeckými důkazy. Ve své výpovědi v roce 2004 před podvýborem Sněmovny reprezentantů pro zdravotnictví, který se zabýval duševním zdravím žen po těhotenství, řekla členům: „Syndrom potratového traumatu v psychiatrické literatuře neexistuje a není uznáván jako psychiatrická diagnóza.“
Nejvyšší soud v roce 2007 vydal rozhodnutí v poměru 5:4, kterým postavil mimo zákon určitý typ pozdních potratů. Ve většinovém stanovisku se uvádí: „Některé ženy by mohly začít litovat svého rozhodnutí přerušit dětský život, který kdysi vytvořily a udržovaly. Mohou následovat těžké deprese a ztráta úcty.“
V reakci na to napsala Stotlandová do New York Times a obvinila Nejvyšší soud, že „nahrazuje politickou propagandu lékařskou vědou“ a že „pečlivý výzkum ukazuje, že neexistuje žádný příčinný vztah mezi potraty a duševními chorobami.“
Na sympoziu APA Stotlandová, někdejší viceprezidentka národní organizace pro přípravu porodu Lamaze, řekla, že jde o dva různé problémy.
„Jeden je mít náboženské, morální přesvědčení o tom, zda je něco správné nebo špatné. . . Druhá souvisí s vědeckými údaji a výzkumem. Velmi silně vnímám zneužívání psychiatrických termínů a prohlašování nedat za data,“ řekla.
Studie o potratech
Druhá přednášející na sympoziu APA, doktorka Gail Robinsonová, profesorka psychiatrie a porodnictví a gynekologie na Torontské univerzitě a ředitelka Women’s Mental Health Program for University Health Network, se zaměřila na studie, které zkoumaly vztah mezi potraty a duševním zdravím žen. Obsáhlejší článek by měl vyjít v srpnovém čísle časopisu Harvard Review of Psychiatry.
Robinson identifikoval metodologické problémy ve studiích používaných na podporu tvrzení, že indukovaný potrat má za následek syndrom potratového traumatu nebo psychickou poruchu. Poté tyto studie porovnávala s jinými, které se těmto metodologickým chybám vyhnuly.
Platnou kontrolní skupinou pro ženy, které podstoupily potrat, by měly být ženy s nechtěným těhotenstvím, které jsou nuceny donosit, uvedla Robinsonová. Několik studií, které zahrnovaly toto srovnání, zjistilo, že obecně skupina, která přenášela do termínu, měla špatné výsledky jak pro matky, tak pro děti.
Musíme se ptát, proč by žena vůbec měla jít na potrat, a rozlišovat mezi potraty v prvním a druhém trimestru, dodala Robinsonová. Důvodů, proč ženy odkládají potrat až do druhého trimestru, může být několik, možná souvisejí s dostupností nebo ambivalencí. Směšování těchto dvou skupin pravděpodobně zkresluje výsledky.
Další otázky zahrnují, zda je těhotenství chtěné; zda je potrat požadován proto, že je žena obětí násilí, znásilnění nebo incestu; zda je k potratu nucena jinými osobami; zda již dříve podstoupila potrat; a jaké typy zdrojů a podpory jsou jí k dispozici.
Podle Robinsona tvrzení, že potrat způsobuje duševní onemocnění, často nezohledňují duševní zdraví ženy před tím, než potrat podstoupí.
„Pokud máte psychické problémy již dříve, potrat je nevyléčí, ale ani porod dítěte je nevyléčí,“ řekl Robinson. „Takže největším prediktorem následných potíží jsou psychiatrické potíže předtím, a mnoho studií se tím vůbec nezabývá.“
Robinsonová uvedla i několik dalších metodologických problémů:
– Mnoho studií používalo rozsáhlé soubory dat, ale zdravotnická dokumentace neobsahuje informace o relevantních klíčových proměnných, jako je historie duševního zdraví ženy nebo důvody, proč chtěla podstoupit potrat.
– Některé studie používají neobjektivní klinické vzorky – ženy, které se scházejí, aby si navzájem vyprávěly, jak mizerně se cítí a jak každý problém v jejich životě je způsoben tím, že podstoupily potrat.
– Některé studie zaměňují emoce s psychiatrickým onemocněním. Některé ženy mohou po potratu prožívat smutek, žal a lítost, ale to obvykle neznamená psychiatrické onemocnění.
– Mnoho studií je retrospektivních a perspektivy se mohou v průběhu času měnit kvůli zasahujícím událostem, včetně manželství, problémů s plodností a porodu.
– Některé dlouhodobé studie připisují veškeré negativní důsledky v životě ženy tomu, že podstoupila potrat.
– Některé studie se nezabývají dopadem sociálního tlaku a dezinformací na duševní zdraví žen, které podstoupily interrupci, jako je konfrontace s demonstranty před potratovou klinikou nebo informace, že lékařský zákrok, který se chystají podstoupit, jim velmi pravděpodobně způsobí psychické a fyzické problémy.
Příklady studií
V přehledu studií s metodologickými problémy se Robinsonová zabývala prací Couglové a jejích kolegů.3 Tito výzkumníci porovnávali údaje o ženách z Národního longitudinálního výzkumu mládeže, které zažily první těhotenskou událost (potrat nebo porod) v letech 1980 až 1992. O osm let později měly ženy, jejichž první těhotenství skončilo potratem, v průměru o 65 % vyšší pravděpodobnost vysokého rizika klinické deprese než ženy, jejichž těhotenství skončilo porodem, a to po kontrole věku, rasy, rodinného stavu, rozvodové historie, příjmu, vzdělání a psychického stavu před těhotenstvím.
Naopak Schmiege a Russo4 zkoumali stejná data a analyzovali řadu proměnných za použití mnohem přísnějších metodických kritérií, uvedl Robinson. Zjistili podobné skóre deprese ve skupinách porodníků a potratářů: 28,6 % osob ve skupině porodníků bylo ve vysokém riziku deprese ve srovnání s 24,8 % ve skupině potratářů.
Robinson uvedl další 2 studie, které se vyhnuly klíčovým metodologickým chybám. Zabin a jeho kolegové5 studovali mladé, znevýhodněné dívky v centru města, které otěhotněly, a sledovali je po dobu 2 let. Ty, které těhotenství ukončily, měly lepší výsledky (např. absolvování střední školy, lepší ekonomickou situaci) než ty, které porodily.
Major a spolupracovníci6 sledovali 882 žen, které podstoupily potrat v prvním trimestru nechtěného těhotenství, 442 z nich po dobu 2 let. Předchozí duševní zdraví bylo zkoumáno jako prediktor psychických reakcí po potratu. Dva roky po potratu bylo 301 ze 418 žen (72 %) spokojeno se svým rozhodnutím; 306 ze 441 (69 %) uvedlo, že by potrat podstoupilo znovu. Šest ze 442 (1 %) uvedlo posttraumatickou stresovou poruchu. Deprese v anamnéze před těhotenstvím byla rizikovým faktorem pro depresi, nižší sebevědomí a negativnější výsledky specifické pro potrat 2 roky po potratu.
Robinsonová dospěla k závěru: „Studie s negativními výsledky jsou velmi, velmi chybné. Neexistují žádné důkazy pro existenci tzv. syndromu potratového traumatu. Veřejná politika je bohužel často určována spíše na základě domněnek a předsudků než na základě výzkumu.“
Reference1. Elliotův institut. Elliotův institut: Naše poslání a služba. Postabortivní výzkum, vzdělávání a obhajoba. http://www.afterabortion.org/Resources/Our_Mission_and_Ministry_Brochure.pdf). Přístup 25. července 2009.
2. Americká psychiatrická asociace. Zpráva pracovní skupiny APA pro duševní zdraví a potraty. http://www.apa.org/releases/abortion-report.pdf. Přístup 25. července 2009.
3. Cougle JR, Reardon DC, Coleman PK. Deprese související s potratem a porodem: dlouhodobá analýza kohorty NLSY. Med Sci Monit. 2003;9: CR105-CR112.
4. Schmiege S, Russo NF. Deprese a nechtěné první těhotenství: longitudinální kohortová studie. BMJ. 2005;331:1303.
5. Zabin LS, Hirsch MB, Emerson MR. When urban adolescents choose abortion: effects on education, psychological status and subsequent pregnancy . Fam Plann Perspect. 1989;21:248-255.
6. Major B, Cozzarelli C, Cooper ML, et al. Psychological responses of women after first-trimester abortion. Arch Gen Psychiatry. 2000;57:777-784.