V knize Tak pravil Zarathustra je pasáž, v níž Friedrich Nietzsche popisuje duchovní vývoj člověka od dětství do stáří. Pasáž začíná tím, že ukazuje, jak dítě tráví svá první léta jako sběrač povinností, traumat a slova „ne“ a jak se podobá velbloudovi, tažnému zvířeti, které musí nést vše, co se mu hodí na hřbet. Z dítěte dělá velblouda drak společnosti, který si říká „Budeš“, a na každé dračí šupině jsou zákony a pokyny, které deklarují, co nesmíš dělat. Nakonec však malé dítě začne autoritu své společnosti zpochybňovat; začne se ptát, proč nese tak těžké břemeno, a pokud si všímá svého okolí, dostaví se pocit rozčarování, protože vidí tupost světa, pro kterou bylo uzpůsobeno, vidí důsledky svého dlouholetého ustupování drakovi a cítí, že bylo nějak zrazeno, že to, co mu bylo společností slíbeno, nebylo splněno.
A pak si všimne své podmíněnosti, všech omezení a očekávání, která ho vězní, a nakonec podlehne a padne na kolena, shodí náklad ze zad a vrhne se na poušť pod sebou. To je první známka dospělosti, kterou Joseph Campbell označuje jako „volání k dobrodružství“, a je to životní etapa, kdy se chlapec vydává na vlastní pěst do pouště a kráčí vstříc velkému drakovi „Ty máš“. V této chvíli stojí mladý velbloud před dvěma možnostmi:
„Zde se duch“, píše Friedrich Nietzsche, „stává lvem, který by si vybojoval svobodu a byl pánem…
Kdo je ten velký drak, kterého duch už nebude nazývat pánem a půjde? ‚Ty budeš‘ je jméno velkého draka.
Ale duch lva říká: ‚Já budu.“
– Tak pravil Zarathustra
Jak se zmíním později, mýtus o hrdinovi je rezervou zrajícího člověka, člověka, který právě opustil náruč své matky. Jakmile hrdina dokončí své poslání a vstoupí do zralé fáze života, ztrácí tento mýtus na významu. Pro mladého muže je však přirozené přemýšlet o svém životě v souvislosti s hrdinskou cestou, a právě to je účelem hrdinského mýtu: Uvědomit si vlastní silné a slabé stránky a rozvíjet vlastní sebeuvědomění, abychom se mohli vhodně orientovat. Mýtus o hrdinovi funguje jako zrcadlo pro pravé já – umožňuje nám vidět, kde na cestě stojíme a kam musíme dojít a jak se tam dostat.
Aby se mladí lidé mohli orientovat v hrdinově cestě a porazit draka, je nutné, píše Carl Jung, aby svou energii nasměrovali do nějaké disciplíny. Muži objevují svůj význam tím více, čím výše stoupají ve zvoleném povolání, stejně jako slunce svítí nejjasněji, když dosáhne nejvyššího bodu kolem poledne, a jak se stávají význačnými ve svém umění, osvobozují se také z područí mas – od břemene „musíš“. Každý člověk má určitou představu o tom, kde by mohlo být jeho povolání, a je lepší, když se věnuje řemeslu, ke kterému inklinuje. Zde stojí argument pro tradiční řemesla, jako je tesařství, zednictví, klempířství a sádrokartonářství, která byla po hlouposti znehodnocena od ošklivého a nafouknutého rozmachu vysokého školství, oslavovaného bludu, který nepochybně v příštích letech ztroskotá. Ale snaha o mistrovství obecně, jak věřil Carl Jung, upevňuje individualitu člověka v masovém vědomí kultury a buduje důvěru ve vlastní síly. Bez nějakého cíle nemají lidé nic, co by bránilo jejich osobnost před konformitou „budeš“, a nic, co by jim bránilo zbytečně přemýšlet nad existenciálními otázkami, které nenesou žádné odpovědi. Není-li pro muže žádný kanál, kterým by mohl vyjádřit svůj hněv a sílu, pak tato energie stoupá do mysli a projevuje se nekonečným, nekonečným přemýšlením, nejnepříjemnějším utrpením.
Je to tedy drak, který určuje práh dospívání, protože je to první práh mimo narození, který zahrnuje probuzení, zbavení se hranic a předpokladů vnucených v dětství – je to etapa, kdy se chlapec učí říkat „já chci“ tváří v tvář velkému drakovi. Něco v nás si přeje zůstat dítětem a mnozí lidé se po celý život drží slibů z dětství a nikdy se nestanou sami sebou, raději se usadí v bezpečí matčiny náruče. Většina z nich se bojí odpovědnosti spojené se svobodou a následky, ale pokud člověk nadále lpí na přeludech svého dětství, pak odmítne rozšířit své vědomí za úzké hranice svého dospívání a nikdy neobjeví hranici svých strachů. Je smutné vidět lidi mého věku, kteří nedokážou přijmout zázrak a potenciál života, zčásti proto, že mají skutečně plný potenciál, ale také proto, že život je dnes mnohem bohatší než v minulosti.
Nyní bych se na tomto místě rád věnoval poslednímu prahu života – tedy věku smíření a staršího mudrce. V primitivních kmenech, píše Carl Jung, byli staří lidé vždy posvátnými strážci společného práva a vůdčím světlem pro mladší generace. Jakou roli však plní dnes? Kam se poděla moudrost a tajemství našich starších lidí? Starší lidé se bohužel ocitají uvnitř mašinérie, která je nutí soutěžit s mladými, a pokud jsou příliš staří na to, aby mohli soutěžit, pak jsou odstraněni ze společenství do pečovatelských domů, protože v naší době jsou ti, kdo nepřinášejí ekonomickou hodnotu, pouze přítěží.
Není štěstí bojovat celý život s draky; člověk nemůže žít večer jako ráno. O stáří samozřejmě nemohu mluvit příliš elegantně, neboť tento poslední práh jsem ještě nepřekročil; teprve se dostávám do své vlastní suverenity. Přesto stojí za to se o této fázi dozvědět, aby si člověk uvědomil, co ho čeká. Večer života, píše Jung, by měl být oslavou toho, co se stalo, a příležitostí k věčné tvořivosti, protože starý člověk už není účastníkem dosažení života – neboť svého života již dosáhl. Měl by opustit věci tohoto světa a vše, čeho dosáhl v předchozím životě, a měl by si dovolit snížit svou energii, sestoupit do svého nitra a přenechat hru života těm, kteří se teprve musí osvědčit. A když se pustí, znovu se promění a vrátí se do světa jako dítě, ale tentokrát je to dítě se zkušenostmi velblouda a moudrostí lva, schopné předávat moudrost těm, kteří jsou na začátku své cesty.
Děti vyrůstají z nevědomí, ale staří musí sestoupit do nevědomí; oba prahy – růst i sestup – vyžadují odvahu opustit známý svět a přejít do neznáma. Dítě i starý člověk žijí bez vědomých problémů a nejistoty ohledně budoucnosti, a právě během odpoledne života se problémy množí. V nejvyšším věku kráčíme vstříc drakovi a vyrýváme své jméno do krajiny, a teprve až světu předáme svůj dar a „naplníme kádinku života“, budeme moci přivítat příchod stáří. To je vskutku velký životní cyklus, tři metamorfózy člověka – kdy se „duch stává velbloudem, velbloud lvem a lev konečně dítětem.“
.