Tři miliony jenů („Hyakumanen senbei“), které poprvé vyšly v říjnu 1960, tedy asi deset let před autorovou předčasnou smrtí, jsou jednou z posledních povídek Mishimy Yukio. V posledních letech své tvorby se soustředil spíše na romány a spekulativní či politické eseje. „Tři miliony jenů“ proto představují Mišimův zralý ironický styl, který je kombinací sebevědomě distancovaného vyprávění, silných symbolických efektů a ostře sledovaných dialogů. Jedním z rysů tohoto stylu je, že je těžké určit, zda ironie slouží k potlačení skutečného pocitu hněvu, nebo pouze k zostření dobromyslného společenského pozorování. Pravděpodobně právě toto napětí mezi výsměchem a vášní, přítomné ve všech Mišimových nejlepších dílech, činí povídku tak nezapomenutelnou.
V příběhu má mladý manželský pár, Kiyoko a Kenzo, později večer schůzku s nejmenovanou starou ženou. Jdou směrem k modernímu obchodnímu domu, který sídlí v budově New World Building. Na střeše budovy je pětipatrová pagoda křiklavě osvětlená blikajícími neony. Dozvídáme se, že pagoda nahradila rybník, který je nyní zasypaný, a je hlavní dominantou této městské čtvrti. S obrazem pagody na střeše se začíná rýsovat tón a směr příběhu: má jít o ironické odhalení hodnot moderního Japonska a obav průměrných poválečných Japonců. Z pagody, evokující klidný chrámový areál a půvab starého Japonska, se stalo cosi osvětleného neonem, blikajícím na střeše budovy s názvem Nový svět. Mohutný obchodní dům v západním stylu, symbol i propagátor konzumu, se tyčí jako náhrobní kámen nad hrobem jezírka v rekreační zahradě, opět evokující rafinovanější zábavy japonské minulosti.
Mladý pár je v letním horku oblečen do západních šatů – muž ve spodním tričku, žena v šatech bez rukávů a v ruce svírá růžovou plastovou kabelku. V obchodním domě je atmosféra hojného konzumu opět zdůrazněna horskými hromadami levného, pestrobarevného zboží.
Poznámka o mužově zálibě v hračkách uvede dvojici do hovoru o jejich přání mít děti a autorský hlas nám říká, že jde skutečně o pár, který spojuje pečlivý konzum. Pro každou věc – ledničku, pračku, televizi -, kterou si chtějí pořídit, si založí zvláštní spořicí účet a pak pečlivě hledají nejvýhodnější nabídku na vybraný model. Mají také rozpočtový plán na dítě, i když to je ještě několik let vzdálené, a cítí jen opovržení k těm chudým rodinám, které mají děti bez řádného ekonomického plánování. Dozvídáme se, že Kenzo je plný vzteku, když moderní mladí Japonci říkají, že nemají žádnou naději, protože věří, že ti, kteří si váží přírody a tvrdě pracují, si budou moci zařídit život.
Rozhovor o naději do budoucna pak přechází do popisu stanice létajícího talíře na hraní, která upoutala Kenzovu pozornost. Na plechovém podstavci, jehož pozadí je rafinovaně pomalováno třpytivými hvězdami, vypouští hračka do vlhkého letního vzduchu plastové kosmické lodě. Létající talíř, který Kenzo vypustí, přistane na balíčku tří „rýžových sušenek za milion jenů“, které tvoří název příběhu. (Ačkoli anglický název zní „Three Million Yen“, v japonštině se doslova překládá jako „rýžové sušenky za milion jenů“). Opět se zde setkáváme s ironickým kontrastem mezi starými hodnotami a moderním konzumem. Postava na imitaci bankovek na obalu je postavou holohlavého majitele obchodního domu, který nahrazuje Šotoku Tajšiho, legendárního učence-knížete, který údajně zavedl v Japonsku buddhismus a který býval na většině japonských bankovek.
Kenzo považuje přistání za dobré znamení a balíček sušenek si koupí i přes protesty své ženy, že jsou příliš drahé. (Většina dialogů jeho ženy v celém příběhu spočívá v tom, že říká, že věci jsou příliš drahé.) Krekry okusují, zatímco si prohlížejí krytý zábavní park v jiném patře budovy. Kenzo trvá na tom, aby vyzkoušeli atrakci nazvanou Dvacet tisíc mil pod mořem, přestože jeho žena opět zamumlá, že za cenu lístku by si člověk mohl spíš užít pořádný kus opravdové ryby než se dívat na spoustu těch lepenkových.
V následujícím popisu atrakce je pozornost soustředěna především na manželku, která cítí manželovy holé ruce na svých nahých zádech a ramenou a cítí, že má smyslné potěšení z jejího strachu. Paradoxně se v temnotě atrakce cítí z tohoto pocitu sexuality trapněji než za denního světla; říká si, že s manželovou náručí kolem sebe by snesla jakýkoli druh studu nebo strachu.
Druhá atrakce, kterou vyzkoušejí, se jmenuje Kouzelná země, jejíž trpaslíci opět naznačují děti, které chtějí mít. Když jdou po cestičce s řadou umělých květin osvětlených blikajícími žárovkami, Kenzo poznamená, že by jednou měli mít něco takového sami. V nakloněné místnosti a dalších zázracích pokřivené architektury obsažených v Kouzelné zemi manželé nadále vidí skutečné obrazy budoucího domácího štěstí.
Nakonec je čas, aby dodrželi schůzku zmíněnou na začátku příběhu, a my se dozvídáme, že peníze, které si tak svědomitě odkládají na různé plánované nákupy, vydělávají poskytováním sexuálních představení v domech znuděných a bohatých lidí.
Konec příběhu přichází jako jakýsi epilog, v němž je dvojice zachycena, jak unavená a bezduchá kráčí pozdě v noci a mluví o tom, jak nenávistný byl dav, pro který vystupovali. Kenzo říká, že by nejraději roztrhal bankovky, které jim měšťáci dali. Jeho žena mu nervózně nabídne jako náhradu zbývající rýžovou sušenku za milion jenů, ale ta už je tak vlhká a lepkavá, že se neroztrhne.
Stísněná ve tmě, sexuálně vzrušená a zahanbená před chladnýma, jasnýma očima umělých mořských příšer, dvojice přehrává verzi toho druhu představení, kterým si vydělávají na živobytí. Z ní se pak přesunou do „kouzelné země“, která se svými vratkými schodišti a chvějícími se chodbami poskytuje zkreslenou a nejistou vizi domácího blaha, které doufají vybudovat ze svých nočních ponížení.
Tato povídka odráží Mišimovo pohrdání tím, co považoval za dekadenci poválečné, amerikanizované konzumní kultury v Japonsku, a také buržoazními hodnotami peněz. Stále více pociťoval, že ničí vše, co má v tradičním Japonsku cenu. I když je ironie silná a celá struktura příběhu možná až příliš schematická, přece jen převládá spíše humor než vztek. Mladý pár máme zjevně vnímat jako do značné míry nevědomé oběti moderní akvizice a Mišimovo zacházení s nimi obsahuje dostatek shovívavé vřelosti, abychom se mohli dojmout jejich naivní důvěrou jeden v druhého a v to, co jejich vztah dokáže. Prodali to nejlepší, co v sobě měli, aby si koupili blahobytnější budoucnost, a Mišima zjevně věřil, že totéž lze říci o poválečném Japonsku.
-James Raeside