Bylo mi 22 let, měla jsem dobrou práci a dlouhodobý vztah, když jsem šla na potrat.
Začalo to tak, jak předpokládám, že to začíná u každého – měla jsem zpoždění menstruace. Brala jsem pilulku, ale někdy jsem byla opravdu paranoidní, když se karmínový příliv nedostavil pár dní poté, co měl, tak jsem si koupila těhotenský test. Udělala jsem to už několikrát předtím, abych uklidnila své nervy. Ulevilo se mi, když jsem dostala potvrzení, že na té tyčince za 17 dolarů je jen jedna malá růžová čárka.
Kromě toho tentokrát. Tentokrát tam byly čárky dvě a já byla těhotná.
S pláčem jsem volala svému příteli. Hlavně z toho šoku. V žádném případě jsem nechtěla dítě. Přispěchal domů a našel mě, jak utěšeně jím zmrzlinu, těhotenský test stále v koupelně.
Poté, co se ujistil, že jsem v pořádku, jsme si promluvili. Zopakovala jsem mu, že dítě nechci. On to cítil úplně stejně. Mluvili jsme o tom už dřív, co bychom dělali, kdyby se něco stalo. Ani jeden z nás nebyl připravený stát se rodičem, měli jsme celé životy, které jsme chtěli žít, než k tomu dojde. A i když jsme oba měli dobrou práci a chystali jsme se dokončit univerzitu, věděli jsme, že schopnost finančně se o dítě postarat není důvodem, proč mít dítě. Takže potrat.
Mám to štěstí, že žiji na jednom ze dvou míst v Austrálii (Victoria a ACT), kde může žena na požádání podstoupit potrat, a to pouze z toho důvodu, že nechce být těhotná.
Měla jsem to štěstí, že žiji tam, kde žiji, a tak jsem zavolala na kliniku Marie Stopes, abych si potrat objednala. Řekli mi, že vzhledem k tomu, že jsem pravděpodobně méně než ve čtvrtém týdnu těhotenství, budu muset pár týdnů počkat, protože tak brzy přerušení těhotenství neprovádějí. Po telefonu mi položili několik základních otázek a objednali mě na termín za pár týdnů.
Následující dva a půl týdne nebyla žádná legrace. Hlavně proto, že mi bylo trochu špatně a byla jsem ve stresu z toho, že mám v sobě plod, který jsem nechtěla. Chtěla jsem to mít už za sebou.
Ráno v den potratu jsem se oblékla do pohodlného oblečení a můj přítel nás odvezl na kliniku. Navzdory času, myslím, že kolem sedmé ráno, byli před budovou protestující. Všichni byli bílí, bylo jim přes šedesát, hlasitě se modlili a drželi cedule. Jejich pouhá přítomnost mě rozzuřila a já jsem se rozhodla, že pokud nám něco řeknou, dám jim to sežrat. Nějak nás ignorovali (možná jsme nevypadali dost, že jdeme na potrat?) a my jsme vešli rovnou dovnitř.
Dveře na kliniku byly zamčené a museli jste zazvonit se jménem a časem objednání – teprve pak vám otevřeli. Ordinace byla jako každá jiná čekárna u lékaře – židle, staré bulvární časopisy, rozházené kytky. Čekaly tam další dvě ženy, obě s mužskými partnery a obě starší než já – řekla bych, že kolem třicítky. Kdepak, žádné zbouchnuté šestnáctky.
Po krátkém čekání zavolali mé jméno. Můj přítel vstal, aby šel se mnou, ale požádali ho, aby zatím zůstal v čekárně. Sestra, která byla sama mladá žena, mě odvedla do ošetřovny a posadila se ke mně. Velmi jemně, podotýkám, se mě zeptala, jestli se rozhoduji sama. Chtěla se ujistit, že na mě partner ani nikdo jiný netlačí, abych šla na potrat. Jakmile jsem ji ujistila, že je to moje rozhodnutí a že jsem si tím naprosto jistá, přivedla z čekárny mého přítele.
Poté jsme (tedy hlavně já) odpovídali na její otázky týkající se mé anamnézy, včetně toho, jakou formu antikoncepce jsem užívala, když jsem otěhotněla (pilulky, pro vaši informaci). Pak s námi prošla celý proces. Rozhodla jsem se pro lékařský potrat místo chirurgického, což znamenalo, že si vezmu pilulku (známou jako RU486), která ukončí těhotenství v 93-98 % případů. Protože jsem byla teprve v pátém týdnu těhotenství, byla to pro mě možnost. Pokud jste těhotná déle než 9 týdnů, RU486 není tak účinná a jedinou možností je chirurgický potrat.
Po otázkách a projití všeho s námi sestra provedla ultrazvuk, aby potvrdila, v jakém jsem stádiu těhotenství a že lékařský potrat je pro mě v pořádku. Ležela jsem na posteli, zatímco mi mazala na břicho extrémně studený gel a kontrolovala dělohu. Od monitoru mě odděloval závěs, abych neviděla snímky z ultrazvuku.
Poté jsme se vrátili do čekárny, dokud mě lékař nepřijal. Opět po pouhých 10 minutách (nejenže byl veškerý personál neuvěřitelně milý, ale byl opravdu dobrý v tom, že vás nenechá dlouho čekat) jsem byla vyvolána. Paní doktorka mi znovu vysvětlila postup a nastínila, co mohu očekávat. První tabletku bych si vzala na klinice před ním, druhou pak o 24-48 hodin později doma. Ukončení by začalo přibližně 4 hodiny poté, co bych si vzala druhou pilulku. Po dvou týdnech bych také musela přijít, aby mi potvrdili, že potrat proběhl úspěšně.
Vzala jsem si tedy první pilulku, objednala se na druhou schůzku a šla s přítelem domů. Nic by se vlastně nedělo až do druhého dne, kdy jsem si vzala druhou pilulku, ale měla jsem volno, takže jsem jen lenošila doma, jedla nezdravé jídlo a sledovala Buffy, přemožitelku upírů.
Druhý den ráno, přibližně 24 hodin po schůzce, jsem si vzala druhou pilulku. Byla jsem připravená strávit víkend doma, měla jsem spoustu čokolády a filmů, abych to zvládla, a také pohodlné místo na gauči s dekami, pyžamo a asi milion nočních vložek.
O čtyři a půl hodiny později to začalo. Krvácení přišlo jako první. A panebože, bylo ho hodně. Měla jsem vložky, ale ty byly od množství krve prosáklé, takže jsem je musela poměrně pravidelně měnit. Bylo to jako řeka krve. Vážně. Řeka krve s obrovskými sraženinami další krve. Bolest byla srovnatelná s extrémně silnou menstruační bolestí a já si vzala Panadeine Forte, který mi dala klinika, což mi ulehčilo. Pak jsem snědla spoustu čokolády a makaróny se sýrem.
Trvalo to většinu dne. Večer se krvácení zpomalilo a já šla spát s útěchou, že už nejsem těhotná. Druhý den se krvácení podobalo spíše silné menstruaci a bolest byla méně intenzivní.
Po dvou týdnech jsem se vrátila do Marie Stopes a tam mi potvrdili, že můj potrat byl úspěšný. Lékaři se mě ptali na bolesti a krvácení a dělali si poznámky. Byli stejně starostliví a profesionální jako při první návštěvě.
Odcházela jsem s dobrým pocitem. Už jsem nebyla těhotná a nemusela jsem se stresovat, že mám nechtěné dítě. Přes veškerou rétoriku mnoha zastánců volby a života to pro mě nebylo těžké ani emocionálně náročné rozhodnutí. V této fázi svého života jsem dítě nechtěla, to je prosté.
Nejvíce mě na mém potratu trápila reakce okolí. První kamarádka, které jsem to řekla, byla nesmírně odsuzující – neochotně přijala mou volbu, ale dala jasně najevo, že by se rozhodla jinak, a myslela si, že jsem to nedomyslela. A to vše jen proto, že ona osobně řekla, že by na potrat nešla.
Po tomto zjištění jsem se začala bát o tom mluvit s ostatními lidmi. Bála jsem se jejich odsouzení, i když jsem byla se svým rozhodnutím naprosto spokojená. Bála jsem se, jak budou reagovat moji přátelé. Protože navzdory tomu, kolik žen jde na potrat – asi každá třetí -, je to stále tabuizované téma. Lidé se bojí postavit a říct to. Proto jsem napsala tento článek. Aby někdo, kdo se ocitne ve stejné situaci jako já, věděl, že v tom není sám. Nemusí se stydět ani cítit trapně. Pokud nechtějí být těhotné, nemusí. A nepotřebují ve svém životě nikoho, kvůli komu by se cítily špatně.
Tak to byl můj potrat. Nezměnilo mi to život ani to nebylo nijak zvlášť těžké. Bylo to něco, co se mi stalo, a to je naprosto v pořádku.
INFO & PODPORA
Další informace a podporu v oblasti interrupcí najdete na stránkách Family Planning NSW nebo Victoria. Můžete se také obrátit na organizaci Children by Choice, která nabízí ženám objektivní informace a podporu o všech možnostech neplánovaného těhotenství prostřednictvím svých webových stránek nebo telefonicky na čísle 1800 177 725.