Teorie místa je teorie sluchu, která tvrdí, že naše vnímání zvuku závisí na tom, kde jednotlivé složky frekvence vyvolávají vibrace podél bazilární membrány. Podle této teorie je výška zvuku, například lidského hlasu nebo hudebního tónu, určena místy, kde membrána vibruje, a to na základě frekvencí odpovídajících tonotopickému uspořádání primárních sluchových neuronů.
Obecněji jsou schémata, která zakládají atributy sluchového vnímání na rychlosti vypalování neuronů v závislosti na místě, známá jako schémata rychlosti a místa.
Hlavní alternativou teorie místa je časová teorie, známá také jako teorie časování. Tyto teorie jsou úzce spojeny s principem volley neboli teorií volley, mechanismem, kterým mohou skupiny neuronů kódovat časování zvukové vlny. Ve všech případech rozhodují o vnímání výšky tónu časové vzorce vypalování neuronů. Kombinace známá jako place-volley teorie využívá oba mechanismy v kombinaci, především kódování nízkých výšek tónu pomocí časového vzorce a vysokých výšek tónu pomocí vzorců rychlosti a místa. V současné době se obecně soudí, že existují dobré důkazy pro oba mechanismy.
Teorie místa je obvykle připisována Hermannu Helmholtzovi, ačkoli se o ní všeobecně věřilo mnohem dříve.
Experimenty, které by umožnily rozlišit mezi teorií místa a teorií rychlosti, je obtížné vymyslet kvůli silné korelaci: velké vibrace s nízkou rychlostí jsou produkovány na apikálním konci bazilární membrány, zatímco velké vibrace s vysokou rychlostí jsou produkovány na bazálním konci. Pomocí kochleárních implantátů je lze ovládat nezávisle: pomocí elektrod rozmístěných podél membrány lze aplikovat impulzy s různou rychlostí. Experimenty s příjemci implantátů ukázaly, že při nízkých stimulačních rychlostech je hodnocení výšky tónu na stupnici výšky tónu úměrné logaritmu stimulační rychlosti, ale také klesá se vzdáleností od kruhového okna. Při vyšších rychlostech byl vliv rychlosti slabší, ale vliv místa byl silný
.