Tetování

Tetování, trvalá značka nebo vzor vytvořený na těle zavedením pigmentu přes trhliny v kůži. Někdy se tento termín volně používá také pro vyvolání jizvy (cicatrizace). Vlastní tetování se praktikovalo ve většině částí světa, ačkoli mezi populacemi s nejtmavší barvou pleti je vzácné a ve většině Číny (alespoň v posledních staletích) chybí. Různé národy se domnívají, že vytetované vzory poskytují magickou ochranu před nemocemi nebo neštěstím, nebo slouží k identifikaci hodnosti, postavení či příslušnosti nositele ke skupině. Zdobení je zřejmě nejčastějším motivem tetování.

Pokud jsou určité znaky na kůži Icemana, mumifikovaného lidského těla z doby kolem roku 3300 př. n. l., tetováním, pak představují nejstarší známý doklad této praxe. Tetování byla nalezena také na egyptských a núbijských mumiích datovaných přibližně do roku 2000 př. n. l. Jejich používání zmiňují klasičtí autoři v souvislosti s Thráky, Řeky, Galy, starými Germány a starými Brity. Římané tetovali zločince a otroky. Po nástupu křesťanství bylo tetování v Evropě zakázáno, ale přetrvávalo na Blízkém východě a v dalších částech světa.

V Americe si mnozí indiáni obvykle tetovali tělo nebo obličej, případně obojí. Obvyklou technikou bylo prosté píchání, ale některé kalifornské kmeny zavedly do škrábanců barvu a mnohé kmeny Arktidy a Subarktidy, většina Eskymáků (Inuitů) a některé národy východní Sibiře prováděly vpichy jehlou, kterou se pod kůži vtahovala nit pokrytá pigmentem (obvykle sazemi). V Polynésii, Mikronésii a některých částech Malajsie se pigment vpichoval do kůže poklepem na nástroj ve tvaru miniaturních hrábí. Při moko, druhu maorského tetování z Nového Zélandu, se na obličeji vytvářely mělké barevné rýhy ve složitých křivkových vzorech úderem miniaturní kostěné šídlo do kůže. V Japonsku se jehly zasazené do dřevěné rukojeti používají k tetování velmi složitých různobarevných vzorů, které v mnoha případech pokrývají velkou část těla. Barmské tetování se provádí mosazným nástrojem podobným peru s rozříznutým hrotem a závažím na horním konci. Někdy se pigment vtírá do řezů nožem (např. v Tunisku a u japonských Ainuů a nigerijských Igbo) nebo se kůže propichuje trny (indiáni kmene Pima v Arizoně a malajští Senoiové).

Tetování znovu objevili Evropané, když se v době objevitelství dostali do kontaktu s americkými indiány a Polynésany. Samotné slovo tetování se do angličtiny a dalších evropských jazyků dostalo z Tahiti, kde ho poprvé zaznamenala výprava Jamese Cooka v roce 1769. Tetovaní Indiáni a Polynésané – a později i Evropané tetovaní v zahraničí – přitahovali v 18. a 19. století velký zájem na výstavách, veletrzích a v cirkusech v Evropě a Spojených státech.

Stimulovány polynéskými a japonskými příklady vznikaly v přístavních městech po celém světě tetovací „salony“, kde specializovaní „profesoři“ aplikovali vzory na evropské a americké námořníky. První elektrický tetovací přístroj byl patentován ve Spojených státech v roce 1891. Spojené státy se staly centrem vlivu v oblasti tetovacích vzorů, zejména díky rozšíření vzorníků amerických tatérů. Námořní, vojenské, vlastenecké, romantické a náboženské motivy jsou si dnes stylově i tematicky podobné po celém světě; charakteristické národní styly z počátku 20. století obecně vymizely.

V 19. století byli tetováním identifikováni propuštění američtí trestanci a dezertéři britské armády, později byli podobně označováni vězni sibiřských věznic a nacistických koncentračních táborů. Koncem 19. století mělo tetování krátkou módu mezi oběma pohlavími v anglických vyšších vrstvách. Členové gangů se často identifikovali vytetovaným vzorem. V mnoha nezápadních kulturách tetování pokleslo, ale evropské, americké a japonské tetování prošlo v 90. letech 20. století obnovou zájmu. Tetování mužů i žen se stalo módním, stejně jako oživení piercingu.

Někdy se proti této praxi objevují náboženské námitky („Nebudeš si dělat žádné řezy na těle kvůli mrtvým ani si nebudeš tetovat žádné znaky“ ). Mezi zdravotní rizika tetování patří alergická reakce na pigmenty a v případě, že je tetování prováděno za méně než sterilních podmínek, i šíření virových infekcí, jako je hepatitida a HIV.

Mezi metody odstraňování tetování patří dermabraze, transplantace kůže nebo plastická operace a laserová operace. Všechny tyto metody mohou zanechat jizvy. Na počátku roku 2000 vyvinula skupina vědců inkousty z netoxických pigmentů, které mohou být obsaženy v nanokulkách. Tyto nanokoule, implantované do kůže pomocí tradičních tetovacích metod, vytvořily trvalé tetování, pokud byly ponechány v klidu. Tetování však bylo možné odstranit pomocí jediného laserového zákroku, který nanokorálky roztrhl; takto uvolněné inkousty se vstřebaly do těla a samotný laserový zákrok nezanechal žádnou jizvu.

.