V průběhu let provedla organizace Gallup průzkum mezi pětadvaceti miliony zaměstnanců ve 189 různých zemích. Podle jejich posledního průzkumu zjistila, že pouze 13 % zaměstnanců se cítí být ve své práci angažováno. Drtivá většina – asi 63 procent z nás – se označuje za „nezaujaté“. Zbytek uvádí, že svou práci aktivně nenávidí.
To znamená, že zhruba devět z deseti pracovníků na celém světě vnímá svou práci spíše jako frustraci než jako naplnění. Jak poznamenal jeden komentátor: „Devadesát procent dospělých tráví polovinu svého bdělého života tím, že dělají věci, které by raději nedělali, na místech, kde by raději nebyli.“
Potřebujeme mluvit o mandátu ke stvoření. Můžete se s ním setkat v 1. kapitole Genesis, verši 28, kde Bůh žehná Adamovi a Evě a říká: „Ploďte se a množte se, naplňte zemi a podmaňte si ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem a nad vším živým, co se hýbe na zemi.“
To je mandát stvoření: abychom byli plodní a množili se, abychom naplnili, podmanili si a vládli zemi. Podobně v 1. Mojžíšově 2. kapitole, 15. verši, čteme, že „Hospodin Bůh vzal člověka a postavil ho do zahrady Eden, aby ji obdělával a střežil.“
Všimněte si, že pro Adama není práce prokletím, ale Božím požehnáním. Adamova práce v zahradě byla do značné míry součástí nezkaženého Božího ráje. Proč tedy mnozí z nás neprožívají práci jako požehnání?“
No, je to kvůli tomu, co se stalo ve 3. kapitole knihy Genesis. Adam a Eva se odvrátili od Boha a kvůli tomu se od té chvíle práce stala bolestnou a obtížnou.
A přesto i po této katastrofě Bůh říká Noemovi: „Ploďte a množte se a naplňte zemi.“
„Ploďte a množte se a naplňte zemi.“
„Ploďte a množte se! Bůh tedy opakuje stvořitelský mandát, který existoval před pádem.
Je velmi snadné začít vnímat naši práci jako něco víc než nutné zlo, a ne jako způsob, jak milovat a ctít Boží stvořitelský mandát. Můžeme práci považovat za povinnost, kterou prosebně vykonáváme, protože musíme platit účty. A i když je pravda, že mnozí z nás by nedělali práci, kterou dělají, kdyby za ni nedostali zaplaceno, přesto když o někom řekneme, že ji dělá jen pro peníze, neskládáme mu poklonu. Tušíme, že práce je a měla by být něčím víc. Zdá se, že v hloubi duše víme, že naše práce jako lidských bytostí má být plodná, naplňovat, podmaňovat si a vládnout – ne jen vydělávat peníze.
Co tedy tento mandát ke stvoření znamená pro váš každodenní život? Znamená to, že veškerá práce – za předpokladu, že není hříšná – je činem, který ctí a oslavuje Boha. V tomto smyslu neexistuje nic takového jako práce, úkol nebo povinnost, která by byla skutečně všední.
Apoštol Pavel opakuje stvořitelský mandát v Novém zákoně, když říká: „Usilujte o to, abyste žili klidně, starali se o své věci a pracovali svýma rukama, jak jsme vás poučili, abyste řádně vystupovali před cizími lidmi a nebyli na nikom závislí.“
Před reformací panoval názor, že pouze mniši, jeptišky a kněží svou prací skutečně ctí Boha, vše ostatní je „světské“. Dokonce i vdávání a plození dětí bylo považováno za něco, co stojí v cestě skutečně duchovnímu životu.
Příkaz stvoření, abyste se plodili a množili a pracovali, však dokazuje opak. Martin Luther napsal: „Práce mnichů a kněží, jakkoli jsou svaté a namáhavé, se v Božích očích ani v nejmenším neliší od práce venkovského dělníka na poli nebo ženy, která se věnuje domácím pracím, ale… všechny práce se před Bohem měří jen vírou.“
Luther dokonce řekl, že práce otce, který mění dítěti plenky, je něco, nad čím se Bůh se všemi svými anděly usmívá. Tyto skutky „práce“, řekl Luther, „jsou skutečně zlaté a ušlechtilé skutky“, protože jsou projevem důvěry a lásky k Otci, který nám tyto věci dal k vykonání.
Ať už tedy skládáte sonet, krotíte neposlušný keř, pronášíte kázání, sedíte u počítače v kanceláři nebo vyměňujete plenky – pokud to děláte jako výraz naší poslušnosti Božímu pověření ke stvoření, pak, abychom použili Lutherovu větu, jsou všechny tyto skutky „ozdobeny Božím schválením jako nejdražším zlatem a drahokamy.“
No, zajímalo by mě, jaký rozdíl by tato pravda znamenala pro naše uspokojení z práce?