§ 1. Bothe a Becker ukázali, že některé lehké prvky při bombardování α-částicemi polonia vyzařují záření, které se zdá být typu γ-záření. Zvláště výrazný účinek tohoto druhu vykazoval prvek beryllium a pozdější pozorování Botheho, M. Curie-Joliotové a Webstera ukázala, že záření vybuzené v berylliu má zřetelně větší pronikavou sílu než jakékoliv dosud zjištěné záření γ z radioaktivních prvků. Při Websterových pokusech byla intenzita záření měřena jak pomocí Geigerova-Müllerova trubicového čítače, tak ve vysokotlaké ionizační komoře. Zjistil, že záření berylia má v olovu absorpční koeficient přibližně 0-22 cm.-1, jak bylo změřeno za jeho experimentálních podmínek. Po provedení nezbytných korekcí na tyto podmínky a s využitím výsledků Graye a Tarranta k odhadu relativního podílu rozptylu, fotoelektrické absorpce a jaderné absorpce na absorpci takto pronikavého záření dospěl Webster k závěru, že záření má kvantovou energii přibližně 7 × 106 elektronvoltů. Podobně zjistil, že záření boru bombardovaného částicemi α polonia se zčásti skládá ze záření poněkud pronikavějšího než záření berylia, a kvantovou energii této složky odhadl na přibližně 10 X 106 elektronvoltů. Tyto závěry docela dobře souhlasí s předpokladem, že záření vzniká zachycením částice α do jádra berylia (nebo boru) a emisí přebytečné energie jako kvanta záření. Záření však vykazovalo určité zvláštnosti a na mou žádost bylo záření berylia předáno do expanzní komory a bylo pořízeno několik fotografií. Nebyly pozorovány žádné neočekávané jevy, i když, jak uvidíme později, podobné experimenty nyní odhalily některé dosti nápadné události. Neúspěch těchto prvních pokusů byl částečně způsoben slabostí dostupného zdroje polonia a částečně experimentálním uspořádáním, které, jak se nyní ukazuje, nebylo příliš vhodné.