Sinatra v odvodních formulářích opakovaně uváděl, že nemá “žádné tělesné ani duševní vady nebo nemoci“, jak napsal v jednom z nich. Když se však v prosinci 1943 dostavil do odvodní kanceláře v Jersey City, uvedl armádním lékařům spoustu důvodů, proč ho odmítnout. Řekl jim, že zranění ucha při narození a následné operace mu stále způsobují „tekoucí ucho“ a „hluk v hlavě“. Dále tvrdil, že je “neurotik, bojí se být v davu, bojí se jít do výtahu, utíkat, když je obklopen lidmi“ a že je “už čtyři nebo pět let velmi nervózní“. Stěžoval si také, že se “ráno budí unavený, je vyčerpaný a podvyživený“
Lékaři nezpochybňovali nepravděpodobnost toho, že by taková celebrita měla odpor k davům. Místo toho ověřili, že má propíchnutý levý ušní bubínek, a prohlásili ho za 4F. (Konzervativní publicista Westbrook Pegler mu dal přezdívku “hluchý Frankie boy“)
Co se týče jeho dalších tvrzení, armádní lékaři dospěli k závěru, že “z psychiatrického hlediska není přijatelným materiálem“. Ve své oficiální zprávě to však bagatelizovali. Následné šetření poznamenalo, že “vzhledem k tomu, že měl být vybraný odmítnut na organickém základě“ – ušní bubínek – “diagnóza psychoneuróza, těžká nebyla do seznamu přidána. Místo toho byla uvedena poznámka o emoční nestabilitě, aby se předešlo zbytečným nepříjemnostem jak pro vybraného, tak pro odvodní službu.“
FBI vyšetřovala v důsledku anonymního tipu (předaného publicistou Walterem Winchellem), že Sinatra se odvodu vyhnul úplatkem. Agenti o tom neobjevili žádné důkazy. To, co FBI zjistila, však staví debatu o soše do jiného světla.
Sinatra se po většinu svého života snažil kompenzovat to, že nesloužil. Na konci války bavil americké vojáky v Itálii. Nahrával speciální disky právě pro vojáky z povolání na frontě. A snažil se bavit i chlapce v Koreji, ale armáda mu odmítla udělit bezpečnostní prověrku, protože měla podezření, že by mohl být komunista (což, jak se ukázalo, nebyl).