Tito fotografové se vydávají do opuštěných budov v Texasu, abychom my nemuseli

Shane a Jessica Steevesovi vidí opuštěné budovy jako fotografické objekty. Manželé z Plana už deset let projíždějí texaské dálnice a silnice ve snaze zachytit co nejvíce opuštěných nemocnic, hotelů, škol, kostelů a továren ve státě, než zmizí. Během let vyfotografovali tolik opuštěných míst, že by to stačilo na vytvoření webové stránky a nyní i na stránky knihy. Kniha Opuštěný Severní Texas, která vyjde 29. dubna, obsahuje pozoruhodné snímky budov v různém stavu rozpadu, od metropole Dallasu až po malé městečko Mineral Wells.

„Vždy nás udivovalo, jak tyto velkolepé nemovitosti mohou jen tak ležet otevřené na očích, zatímco všichni ostatní se je rozhodnou zavrhnout,“ píší manželé v úvodu knihy. „Většina lidí v nich prostě nevidí takovou krásu jako my. Jednou z našich nejoblíbenějších věcí, které jsme svědky, je, když příroda znovu získá nějaké místo.“

Smithsonian.com si s dvojicí promluvil, aby zjistil více o hotelu z doby krize, který původně podnítil jejich zájem, o náhlé popularitě zachycování opuštěných míst na sociálních sítích a o tom, jak zůstávají v bezpečí, když se vydávají do neznáma.

Co vás přimělo k zájmu o zkoumání opuštěných míst v Severním Texasu?

Shane: Narazili jsme na fotografii hotelu Baker, kterou v roce 2008 pořídil Noel Kerns. Několik týdnů poté, co jsme snímek viděli, mluvili někteří naši přátelé o tom, že se do hotelu vydají a prozkoumají ho na vlastní oči, a tak jsme se s Jessicou přidali. Nakonec jsme se do hotelu dostali a strávili jsme jeho prohlídkou dobrých pět nebo šest hodin. Opravdu to pro nás vytvořilo posedlost.

Co konkrétně vás na hotelu Baker zaujalo?

Shane: Byla to prostě jeho velikost a estetika. Je to velmi krásně vypadající budova se starou architekturou .

Shane: Tady se její zkušenosti liší od mých. Ona má opravdu divné zážitky a je si celkem jistá, že jsme na několika místech narazili na duchy, ale já na duchy nevěřím. Myslím si, že jsou to jen podivné zvuky z budovy.

Jessica: Dámský hlas není divný zvuk. Slyšela jsem ho ve vstupní hale hotelu Baker jasně jako ve dne. Shane stál hned vedle mě a říkal, že nic neslyšel.

Jaké jsou nejpřekvapivější věci, na které jste v těchto opuštěných budovách narazili?

Shane: V tuto chvíli to děláme už přes deset let a máme spoustu různých zážitků. Byli jsme v řadě různých hotelů a divadel, ve kterých stále zůstala spousta artefaktů. Byli jsme v několika kinech, kde stále mají staré filmové buňky a promítačky, a ve starých hotelech, kde mají stále veškerý nábytek a vestibuly plné letáků. Byli jsme v knihovnách, které jsou zcela zaplněné knihami, audiokazetami, filmovými kotouči – na co si vzpomenete, vším, co má typická knihovna.

Jessica: Také ve školách, když se zavírají, někdy po nich zůstane každá věc. Člověk by si myslel, že všechny ty knihy a lavice někdo někde využije, protože jsou ve skvělém stavu, ale místo toho tam jen tak leží a chátrají.

Zda se za tu dobu, co jste tyto budovy zkoumali, podařilo některou z nich zrenovovat?

Shane: Bohužel většina z nich jde opačným směrem a dál chátrá a je vandalsky ničena, vypálena nebo sešrotována.

Jessica:

Jak se rozhodujete, která místa prozkoumáte?

Shane: Upřímně řečeno, je to u nás tak trochu metoda pokus-omyl. Většinou máme dlouhý seznam lokalit, které chceme prozkoumat.

Jessica: To vlastně děláme právě teď. Jsme v Port Arthuru a navštívili jsme zavřený aquapark Paradise. Momentálně pracujeme na knize o opuštěných místech v jižním Texasu. Včera večer jsme ho navštívili a přišel za námi šerif a zeptal se nás, co tam děláme. Řekl nám, abychom se vrátili ráno, až bude den, aby to bylo bezpečnější.“

Shane: Fotografovali jsme jeho zbytky. Zničil ho hurikán Harvey a pořád tam byl docela velký kus parku, jen je zasypaný pískem. Pochopili jsme, že kdykoli je tam policie, jdeme ji přivítat. Snažíme se být vstřícní a nenutíme je, aby chodili do budovy a snažili se nás najít. Držíme se dál od problémů a mnohokrát si uvědomí, že jsme tam jen proto, abychom fotili, a nic jiného.“

Jaká opatření přijímáte, abyste zajistili svou bezpečnost?

Shane: Obvykle si budovu rychle projdu, než přijde moje žena, abych se ujistil, že uvnitř nejsou squatteři. A bereme si s sebou respirační masky pro případ, že je místo plesnivé a je v něm azbest.

Jessica: Do spousty míst se vlastně nemůžeme dostat. Včera jsme byli v centru Dallasu a snažili jsme se dostat do budovy Pilgrim’s Pride, což byla stará továrna na zpracování kuřat, ale viselo tam spousta lidí a my jsme se prostě necítili bezpečně.

Proč si myslíš, že v posledních letech vzrostla fascinace opuštěnými budovami?

Shane: Je směšné, jak moc se z toho stala věc. Když jsme s tím začali, všichni se na nás dívali jako na idioty a nechápali to. Teď, o dva nebo tři roky později, ti samí lidé, kteří nás zpochybňovali, říkají, že to, co děláme, je fakt super, a ptají se, jestli je můžeme vzít s sebou, až budeme příště zkoumat nějaké místo. Zejména v posledních pěti nebo šesti letech to opravdu rozkvetlo v módní záležitost. Vidím, že to dělají lidé po celém Instagramu a Facebooku. A my teď na lidi narážíme neustále, zatímco dříve bychom uvnitř budov na nikoho nenarazili.“

Co si, jak doufáte, lidé odnesou z četby vaší knihy a prohlížení vašich snímků?

Jessica: Vidíme vnitřní krásu a historickou hodnotu těchto staveb. Naše fotografie nám dávají možnost umožnit lidem nahlížet na opuštěné budovy v jiném světle. Mnoho lidí se rozhodne ignorovat většinu těchto zchátralých míst, která možná denně míjejí.

Shane: Baví nás výzva vzít něco, co nemusí být nutně hezké, a udělat z toho zajímavý obraz.