Točivost trubek je definována jako maximální snížení tloušťky před lomem nebo vzpěrou při dané geometrii válce, rychlosti posuvu a rychlosti trnu během točení trubek z kovu. K experimentálnímu stanovení točivosti trubek plně žíhaných a roztokem upravených hliníkových slitin AA 2024 a 7075 se používají dva způsoby. Jedním z nich je postupné snižování tloušťky na konečnou tloušťku bez poruchy trubky. Druhým je jednocestné odstřeďování s průběžným snižováním tloušťky stěny předlisku z počáteční na konečnou tloušťku bez porušení, aby se zjistilo dosažené maximální snížení. Při použití zkoušky kontinuálního snižování je stanovená makrospinatelnost plně žíhaných hliníkových slitin AA 2024 75 % a hliníku 7075 74 %. Zatímco při zkoumání skenovacím elektronovým mikroskopem je na vnějším povrchu patrný deformační jazýček při redukci tloušťky vyšší než 50 % u plně žíhaných hliníkových slitin 2024 i 7075. U roztokem ošetřených trubek 2024 i 7075 je však točivost nižší než u plně vyžíhaných podmínek. Rozpor mezi redukční zkouškou a mikroskopickou točivostí bude diskutován z hlediska mikrostruktury a mechanických vlastností
.