„Uvízla jsem tady:“ Rekordní počet dospělých žije s rodiči – a může zůstat na dlouhá léta

Přestože s představou bydlení u rodičů bojuje – „někdy si říkám, co to sakra dělám?“ – nemá v nejbližší době v plánu se odstěhovat. Skinnerová říká: „Ušetřím spoustu peněz, protože už nemusím platit nájem, služby ani auto.“ A její rodiče, kteří jsou oba v důchodu, se těší na projekty a rádi se věnují své dceři. „Tuhle mi máma křížem vyšívala polštář s textem Taylor Swift,“ říká.“

Přestože pandemie urychlila počet dospělých žijících s rodiči – podle společnosti Zillow žil na konci dubna rekordní počet dospělých se svými rodiči nebo prarodiči – ve skutečnosti počet vícegeneračních domácností ve Spojených státech neustále roste. Plných 20 % domácností – rekord z roku 2016, kdy byly údaje shromážděny – tvoří domácnosti, v nichž žijí dvě nebo více dospělých generací. Podle Pew Research Center je to více než 17 % bezprostředně po Velké recesi a pouhých 15 % na počátku roku 2000.

Podle Richarda Frye, vedoucího výzkumného pracovníka Pew, existuje kromě pandemie mnoho dalších důvodů, proč nyní více dospělých žije se svými rodiči. Dva hlavní faktory tohoto trendu: 1) bělošští mileniálové bez vysokoškolského vzdělání, jejichž příjmy neustále klesají, zůstávají doma s rodiči, protože si nemohou dovolit žít sami, a 2) podle výzkumu žijí ve vícegeneračních domácnostech častěji Američané asijského a hispánského původu než běloši, takže s rostoucí rozmanitostí země přibývá i více vícegeneračních domácností.

Ať už jsou důvody jakékoli, jedno je jasné: „Pandemie rozhodně urychlila trend vícegeneračních domácností,“ říká Fry. Některé z těchto dočasných přesunů se totiž mohou stát trvalými, a to i pro bílé límečky. Jeden z hlavních důvodů: Pracovní místa. Pokles zaměstnanosti během prvních tří měsíců pandemie byl dvakrát větší než pokles způsobený Velkou recesí v průběhu dvou let a 6 % pracovníků s vysokoškolským vzděláním přišlo o práci. Podle některých odborníků může trvat 10 až 12 let, než se zaměstnanost v USA vrátí na úroveň před pandemií.

PŘIHLASTE SE K ODBĚRU MILLIEHO E-NEWSLETTERU ZDE

Ale není to jen o práci. „Myslím, že už nejsem holka z města,“ říká osmatřicetiletá Leslie, která se nedávno přestěhovala z bytu na Manhattanu do domu svých rodičů ve Westchester County v New Yorku. Stěhovala se ani ne tak z finančních důvodů – právnická firma, kde pracuje jako asistentka, jí nejprve snížila příplatky za přesčasy, ale od té doby je obnovila – jako spíš proto, aby utišila samotu po měsíci stráveném v karanténě o samotě ve svém bytě. Během pandemie se domů přestěhovali i Lesliini dva dospělí sourozenci. „Stále na to myslíme jako na čas, který bychom jinak nikdy nedali dohromady,“ říká.

Leslie stále platí nájem ve městě – čeká, až jí skončí nájemní smlouva, a až skončí, neplánuje se do bytu vrátit – ale všechny ostatní výdaje jí zmizely, včetně účtu za kabelovku, kterou zrušila. Dříve utrácela 300 až 400 dolarů týdně za jídlo a zábavu. Nyní jí nakupuje potraviny, pere a uklízí po ní její matka. „Je to jako bydlet v hotelu zadarmo,“ směje se.“

Přestože stěhování k rodičům může být velkým přínosem pro vaše finanční výsledky, pro některé má emocionální cenu. „Čísla mohou vypadat skvěle, ale rodinná dynamika nemusí být realizovatelná,“ říká Kevin Mahoney, zakladatel a generální ředitel společnosti Illumint.

To je případ čtyřicetileté Theresy, která se z mnoha důvodů přestěhovala zpět k rodičům na předměstí Bostonu. Na začátku pandemie zjistila, že čeká dvojčata. V Brooklynu bydlela její rodina s manželem a čtyřletým synem ve čtvrtém patře činžovního domu. Dva dospělí pracující z domova s hlučným batoletem bylo v jejich bytě s 1,5 ložnice prakticky nemožné. Theresa dostala o 20 % nižší plat, což udělalo díru do už tak napjatého rozpočtu manželů.

V domě svých rodičů Theresa nemusí celý den chodit po schodech, ale musí se vypořádat s nemalým dramatem. „Hodně se tam hádají kvůli věcem, jako je politika a ekonomika,“ říká. „Moji rodiče si myslí, že jsme dostali, co jsme si zasloužili za to, že jsme ve městě lehkomyslně utráceli.“ A existuje mnoho dalších názorových rozdílů – například Terezina matka nevěří na klimatizaci, což vedlo k dlouhé hádce, když si ji manželé pořídili do ložnice.

Tereziným rodičům pomáhají platit jídlo, ale ona a její manžel začali platit tábor v přírodě pro své batole, jen aby si mohlo odpočinout od napětí v domě, čímž znehodnotili veškeré úspory, které mohli odložit. Manželé platí snížený poplatek – 1 800 dolarů měsíčně – za svůj byt v Brooklynu, ale nemají v úmyslu se tam vrátit bydlet, zejména ne s dvojčaty na cestě a nejistotou kolem toho, zda se na podzim otevře veřejná škola v osobním vlastnictví. Místo toho si prohlížejí domy na severu státu New York v cenovém rozpětí 200-300 tisíc dolarů a doufají, že jim brzy schválí hypotéku.

„Už ani nechceme být ve stejném státě jako oni,“ říká Theresa o svých rodičích. „Nevíme, jak bychom po tomhle mohli někdy napravit naše vztahy.“

Pokud se ocitnete v podobně těžké situaci, Mahoney doporučuje vést s rodiči velmi otevřený – a přiznejme si, že obtížný – rozhovor. „Zkuste upřesnit, čím přispějete, a přímo se jich zeptejte, co od vás očekávají,“ poznamenává. Takový postup vyloučí překvapení a pomůže zmírnit případnou nelibost.

Ale ani pečlivé plány nemusí vyjít. Tereza dělá, co může, aby se s tím krátkodobě vyrovnala. Její manžel přestává každý den ve čtyři odpoledne pracovat a míchá rodičům koktejly. Každý víkend se snaží strávit hodinu nebo dvě s jejími rodiči nějakou činností v přírodě, aby mohli společně vyplavit endorfiny.

„Teď vlastně nemáme na výběr,“ říká Theresa. „Nemůžeme zůstat, ale nemůžeme se ani vrátit.“

Real Simple Newsletters

Získejte tipy, inspiraci a speciální nabídky, které vám budou doručeny do schránky.