Přísloví 16
1 Plány srdce patří člověku,
ale odpověď jazyka je od Hospodina.
Člověk si může myslet, co chce, ale je třeba Boží milosti, aby dokázal říci něco, co je Bohu ke cti. On si nakonec zaslouží veškeré uznání za to, jak působí ve svých služebnících a skrze ně, aby konali dobro. Člověk ve svém přirozeném stavu zjistí, že jeho zlé srdce předběhne i ty nejlepší plány a nejušlechtilejší úmysly. Když Boží milost působí v pokorném srdci, které chce praktikovat pravdu, Bůh se tomuto srdci zjeví skrze Krista (Jan 3,21). Člověk plánuje svou cestu, ale Hospodin řídí jeho kroky (Přísloví 16,9). Nakonec jsme všichni potřební tvorové, kteří jsou závislí na svém Stvořiteli, pokud jde o život, dech, sílu a konání dobra (Jan 15,5). Milostí skrze víru v Kristovo dokonané dílo se děje jakékoli trvalé dobro.
2 Všechny cesty člověka jsou čisté v jeho vlastních očích,
ale Pán zvažuje pohnutky.
Člověk si ve svém přirozeném stavu neuvědomuje, jak je zlý. Má sklon racionalizovat a ospravedlňovat se a neuvědomuje si, že porušil například všech deset přikázání, pokud jde o myšlenky a úmysly jeho srdce. Pán vidí všechno včetně pohnutek srdce. Nikdo z nás neprojde Boží zkouškou svatosti, protože jsme všichni zhřešili a chybujeme (Římanům 3,23). Všichni potřebujeme Boží milost, která se projevuje darem spasení skrze Ježíše Krista (Římanům 6,23).
3 Svěřte své skutky Pánu
a vaše plány se upevní.
Můžeme plánovat, jak chceme, ale pokud neděláme to, co chce Bůh, nemůžeme očekávat jeho podporu a moc za tím, co děláme. Žalm 127,1 říká, že ti, kdo staví, pracují nadarmo, pokud dům nestaví Bůh. Jde o to, že se musíme podřídit Boží vůli pro náš život, uznat svou nedostatečnost a zároveň se odevzdat do jeho dostatečnosti a důvěřovat mu na všech svých cestách. Když budeme toužit po tom, po čem touží On, budeme dělat to, co On chce, abychom dělali (Žalm 37,4). Musíme být vždy ochotni upravovat své plány podle toho, jak nás vede Bůh. Pokud nám však dal jasně najevo, že máme něco udělat, bude pro nás hříchem, když to neuděláme (Jk 4,17). Když víme, že plníme Boží vůli, nesmíme se nechat zviklat. Satan se nás určitě bude snažit zviklat, rozptýlit, odradit, oklamat nebo vychýlit z cesty, ale my musíme využít příležitostí, které nám Bůh dává.
4 Pán učinil všechno pro svůj účel,
dokonce i bezbožníky pro den zla.
Bůh si přeje, aby nikdo nezahynul a aby všichni přišli přijmout jeho Syna (2. Petrova 3,9), ale skutečnost je taková, že většina z nich to neudělá, protože milují tmu více než světlo (Jan 3,19). Přesto byl Ježíš ochoten zemřít a vstát z mrtvých, aby ti, kdo uvěří, mohli být spaseni (Římanům 11,32). Bezbožní budou trpět v den Pánova hněvu, ale to není Boží vina, nýbrž jejich vlastní. On nikoho nebude nutit, aby v něj věřil. Stejně tak je nebude nutit, aby nevěřili. Bůh sice zatvrdí srdce, ale bude to po zásluze. Žádný člověk nepůjde do pekla za zločiny, které nespáchal.
Pán má ve všem, co dělá, svůj záměr a plán a vzhledem k tomu, o kolik je chytřejší než my, je naší nejlepší strategií nedělat plány nezávisle na něm, ale plně se radit s jeho slovem. Život není náhodný a svět není dílem náhody a chaotických nehod. Bůh je svrchovaný vládce nad vším a nic se neděje bez jeho dohledu. Boží svrchovanost je opravdu větší, než si naše mysl dokáže představit, ale měla by nám být útěchou, protože znamená, že satan nerozhoduje a že Bůh je vždy na trůnu. Můžeme spočinout v tom, že On způsobuje, že všechny věci pracují pro naše dobro. To, že Bůh je svrchovaný, by mělo být pro nevěřícího člověka zdrojem strachu, ale pro ty, kteří se podřídili jeho plánům, zdrojem útěchy. I každý věřící má konkrétní dobré skutky, které pro něj Bůh předem připravil (Ef 2,10).
5 Každý, kdo je pyšný v srdci, je ohavností pro Pána;
je jisté, že nezůstane bez trestu.
Takový trest potká ty, kdo si kvůli své pýše a domýšlivosti nastřádali Boží hněv. Budou pokořeni, protože jednoho dne se před Ježíšem skloní všechna kolena. Jejich pýcha je zaslepí, aby se neobrátili ke Kristu pro záchranu, a v den soudu budou trpět Božím hněvem. Jako věřící musíme mít na paměti Kristovo dílo, abychom nezačali vkládat důvěru v tělo, což je forma pýchy, a tím si nepřivolali láskyplnou Boží kázeň. Musíme si být vědomi své závislosti na Kristově dostatečnosti a jeho síle navzdory naší slabosti. On je svrchovaný, všechno naplánoval s určitým záměrem (v. 4) a řídí naše kroky (v. 9).
6 Milosrdenstvím a pravdou se odčiňuje nepravost,
a bázní před Hospodinem se člověk vyhýbá zlému.
Tento verš je pro pochopení evangelia zásadní. Laskavost vystihuje Boží neměnnou milosrdnou a laskavou povahu a to, jak moc miluje svět a touží po tom, aby činil pokání. Kvůli své spravedlnosti a svatosti však nemůže dát lidem volnou ruku a pustit je do nebe. Pak by už nebyl spravedlivý a Bůh sám by padl, což se zřejmě nikdy nestane. Bůh tedy musí hříšníky trestat. Bůh však učinil pro hříšníky cestu ke spáse skrze oběť svého Syna Ježíše Krista. Ačkoli nikdy nezhřešil, všechny naše hříchy byly vloženy na něj, aby mohl být splacen náš dluh za hřích. Bůh tedy prokázal své milosrdenství, když poslal Ježíše, aby odčinil naši vinu, a tím také podpořil pravdu, spravedlnost a svatost. Navíc ti, kdo přicházejí k Bohu pro spasení, mají jen jednu cestu, kterou mohou vstoupit, a to cestu prolité Kristovy krve. On je pravda, jediná, a jiná cesta ke spáse neexistuje. Pokud lidé touží po smazání svých hříchů, musí přijít s vírou v Boží milosrdné odpuštění skrze pravdu o nezbytné Kristově oběti, která jediná může usmířit Boží spravedlnost. Ti, kdo se bojí Boha a jeho moci spravedlivě uvrhnout do pekla, se odvrátí od zla a budou hledat spasení skrze jeho Syna. Ti, kdo se Boha nebojí, dokazují, že nenávidí pravdu, nebojí se jeho svatosti a mohou se méně starat o jeho milosrdenství, dokonce i o samotnou skutečnost, že vydal svého Syna na smrt za hřích. Tato pýcha a sobectví nezůstanou bez trestu.
7 Když se cesty člověka líbí Hospodinu,
On způsobí, že i jeho nepřátelé s ním budou v pokoji.
Plnost této pravdy se vztahovala na Izrael ve Starém zákoně na základě smlouvy o požehnání nebo prokletí v 5. Mojžíšově 11,23.26-27. Je to pravda, která se vztahuje na Izrael. Bůh by před nimi vyhnal jejich nepřátele, kdyby byli poslušní jeho příkazů. Je však také pravda, že Bůh je ochráncem svých dětí. Je naším dobrým pastýřem (Žalm 23,1), který odvrací hrozby a střeží ovce. Ohradil nás zezadu i zepředu a položil na nás svou ruku (Žalm 139,5). Nic nás nemůže vyrvat z jeho ruky a je nám řečeno, abychom se nebáli, protože nás podpírá svou spravedlivou pravicí (Iz 41,10). Bezbožní nemají žádnou nabídku ani naději na Boží ochranu, ale Bůh nás chrání způsobem, který si ani neuvědomujeme. Někdy nám dává přízeň našich nepřátel, stejně jako Josefovi v cizí zemi, a bdí nad svými vlastními. Nejlepší způsob, jak vycházet s lidmi, kteří by mohli být našimi nepřáteli, je být k nim laskavý. V Příslovích 25,21-22 se píše: „Má-li tvůj nepřítel hlad, dej mu najíst, a má-li žízeň, dej mu napít vody, neboť mu na hlavu nasypeš žhavé uhlí, a Hospodin se ti odmění.“ (Přísloví 25,21-22) Lidé mnohem spíše prokážou laskavost na oplátku člověku, o kterém jsou skutečně přesvědčeni, že pro ně nepředstavuje hrozbu, ale pomoc. Zlý člověk zradí důvěru a dá nepřátelům důvod hledat způsoby, jak zaútočit.
8 Lepší je málo se spravedlností
než velký příjem s nespravedlností.
Protože bohatství je dočasné a podléhá zkáze a protože věčná odměna trvá věčně, a má tedy mnohem větší hodnotu, je moudřejší usilovat o spravedlnost, i když nás to bude stát možnost zbohatnout, než se snažit získat mnoho peněz cestami korupce a nespravedlnosti. (Viz také Přísloví 15,17)
9 Mysl člověka plánuje jeho cestu,
ale Hospodin řídí jeho kroky.
Bůh je nakonec svrchovaný a má vše pod kontrolou a jeho plány nelze zmařit. Někteří se vzpouzejí a jdou proti Jeho přáním, jiní však hledají, co chce On, a podřizují se Jeho přáním. Být řízen Bohem je výsada a ochrana (Římanům 8,14), šance přinášet duchovní ovoce. Mít naději jen na to, že budeme chytří a budeme používat lidskou moudrost k vytváření plánů, je slabý základ, ale vědět, že Bůh působí, a přizpůsobit se mu přináší velkou útěchu. (viz také Přísloví 20,24)
10 Božské rozhodnutí je ve rtech krále;
jeho ústa by se neměla mýlit v úsudku.
Bible neučí, že králové mají božské právo nebo schopnost mluvit za Boha nebo že nejsou odpovědní za svá rozhodnutí. V Příslovích 21,1 se říká: „Královo srdce je jako vodní kanály v Hospodinově ruce; obrací je, kam chce.“ (Přísloví 21,1). Králové tohoto světa si mohou myslet, že jsou všemocní, ale v konečném důsledku podléhají svrchované Boží vůli. Jsou velmi odpovědní za postavení, které jim Bůh dovolil mít, a moudrost by měla tuto skutečnost uznat a hledat u Boha moudrost při vynášení soudů a rozhodnutí. Vládní orgány by neměly ve svém rozhodování chybovat, protože důsledky jsou dalekosáhlé. Králové země nejsou konečným panovníkem, ale Bůh zasahuje a volá krále k odpovědnosti. Některé zásahy se dějí na zemi (např. Daniel 4), zatímco jiné důsledky zůstávají na věčnosti. Křesťané jsou povoláni modlit se za ty, kdo mají moc, včetně pozemských politických vůdců, aby vedli správně a nechali lidi žít v pokoji a podle zbožnosti (1. Timoteovi 2,1-2; Přísloví 16,12).
11 Spravedlivá váha a váhy patří Hospodinu;
Všechna závaží v pytli jsou jeho záležitostí.
Bůh nenávidí krádeže a přeje si, aby obchodní jednání probíhala poctivě a čestně. Stejně jako On je spravedlivý, máme ho napodobovat tím, že budeme spravedliví a poctiví ve všech aspektech života, včetně peněz.
12 Je ohavností, když se králové dopouštějí bezbožných činů,
vždyť trůn je založen na spravedlnosti.
Králové, kteří jednají bezbožně, zrazují svůj trůn i svůj lid. Král, který chce dobře vládnout a být milován svým lidem, musí jednat podle spravedlnosti. Ti, kdo vládnou utlačovatelskou rukou a rádi jsou krutými tyrany, nepřinesou radost a požehnání svým služebníkům a svému lidu (Přísloví 29,2).
13 Spravedlivé rty jsou potěšením králů,
a ten, kdo mluví správně, je milován.
Králové potřebují lidi, kteří jsou ochotni být k nim otevření a upřímní, a budou k tomu náchylnější, pokud budou ve všech svých jednáních důvěryhodní, čestní a spravedliví. Lidé, kteří podvracejí jejich vládu a jednají za jejich zády, podkopávají královu vládu, ale ti, kteří jsou k němu upřímní, i když s ním nesouhlasí, jsou pro krále zdrojem potěšení. Lidé se neshodnou na všem, ale pokud existuje svoboda nesouhlasit a pokud existuje otevřený trh myšlenek, může nastat mír.
14 Králův hněv je jako poslové smrti,
ale moudrý člověk ho uklidní.
Když se král rozzlobí, má moc vypořádat se s tím, kdo ho rozzlobil, rychle a mocně. Moudrý člověk krále usmíří tím, že uzná svou chybu a projeví nějakou dobrou vůli, pokud se skutečně provinil. Využije svého porozumění a přesvědčí krále, aby jednal jinak. Hlupák se bude králi stále vysmívat a bude podporovat jeho vlastní zkázu.
15 Ve světle královy tváře je život,
a jeho přízeň je jako mrak s jarním deštěm.
Nikdo by se neměl snažit být na králově špatné straně, pokud nebyl nucen rozhněvat krále kvůli tomu, že se vzepřel nespravedlivému nařízení. Je dobré a požehnané mít přízeň krále kvůli tomu, že koná dobro a je přínosem a pomocníkem pro království a jeho vládu. Král, který miluje spravedlnost a dobro, ocení ostatní, kteří také milují spravedlnost.
16 Oč lepší je získat moudrost než zlato!“
A získat rozumnost znamená být vyvolenější než stříbro.
Zlato a stříbro byly běžně uznávány jako peníze a měly značnou hodnotu, ale moudrost a rozumnost činí jakékoli bohatství světa ve srovnání s nimi bledým. Moudrost vede k požehnání, které si za peníze nelze koupit, a k věčným požehnáním a výhodám, které může nabídnout pouze Kristus (Ž 16,11; Ef 1,3).
17 Cestou poctivých je odcházet od zlého,
kdo si hlídá cestu, zachovává si život.
Spravedliví utíkají před zlem a odporují ďáblu, aby utekl. Než aby klopýtali a potáceli se po trním naplněné stezce nepravosti (Přísloví 15,19), volí raději Kristovu dálnici a svobodu od zotročení hříchem. Důvěřují v dostatečnost Krista a Písma, že jim cestu urovnají (Přísloví 3,5-6) a rozeznají pravdu od satanových lží. Moudrost nutí lidi přemýšlet o tom, co slyší a co se jim říká, protože lži jsou všude. Moudří lidé si uvědomují, že satan se maskuje jako anděl světla (2 Kor 11,14) a že někdy přicházejí vlci převlečení za ovce (Mt 7,15). Moudří lidé chodí obezřetně (Efezským 5:15) a pohybují se v nástrahách života podle příkazů Písma.
18 Pýcha předchází záhubu,
a povýšený duch klopýtnutí.
Pýcha a pýcha budou sníženy, protože všichni lidé se musí sklonit před Kristem, až přijde čas soudu. Budou platit za své zlé skutky. Arogance a soběstačnost způsobuje, že se člověk nespoléhá na Ježíše a neobtěžuje se mu důvěřovat, protože si myslí, že je silný, mocný a schopný hřešit, aniž by se mu něco stalo. Myslí si, že bez Krista mohou být úplní. Mýlí se, a když klopýtnou, nenajdou Spasitele, který by je zvedl, posílil a pomohl jim vytrvat. Pouze spravedliví mají prospěch z toho, že Bůh vesmíru pracuje v jejich prospěch. Uvědomují si svou slabost a to, že On je jejich silou (2 Kor 12,9-10), a chlubí se jím. Ponižují se před ním, klaní se mu a třesou se před jeho slovem (Izajáš 66,2) s vědomím, že jen v něm je život a život v plnosti.
19 Je lépe být pokorný v duchu s pokornými
než se dělit o kořist s pyšnými.
Nic neprospěje člověku, když získá celý svět, a přitom ztratí svou duši (Mt 16,26). Mít mnoho, ale být pyšný a pošetilý je z hlediska věčnosti k ničemu. Pokora vede k moudrosti a úctě, i když zahrnuje život strávený s těmi, které svět přehlíží, odmítá a opovrhuje jimi. Pavel věděl, že ho většina světové elity považuje za spodinu země (1 Kor 4,13), ale to mu nevadilo, protože věděl, že je bohatý v Kristu.
20 Kdo věnuje pozornost slovu, nalezne dobro,
a blahoslavený je ten, kdo doufá v Hospodina.
Je to tak prosté tvrzení, ale je tak silné a hluboké. Ti, kdo věnují pozornost Božímu slovu, naslouchají mu a studují ho, zjistí, že z něj vyplývá dobro. Jejich život bude mít stále těžkosti (Jan 16,33), ale mohou si být jisti, že uvidí, jak je Boží laskavost, dobrota a milosrdenství provází po všechny dny jejich života (Žalm 23,6), chrání je před pácháním hloupostí, chrání jejich srdce před zlem, posvěcuje je (Římanům 8,28-29), dává jim dobré a dokonalé dary (Jakub 1,17) a stará se o jejich nejlepší zájmy. V důvěře v Pána je velké požehnání, neboť on bude ctít ty, kdo ho ctí, i když plný díl této cti bude možná muset počkat až na věčnost.
21 Moudrý srdcem bude nazván rozumným,
a sladkost řeči zvyšuje přesvědčivost.
I když svět ve své pošetilosti Boží moudrost neuznává, moudrost je stále nejlepším způsobem, jak žít život a jednat s lidmi, ať už si to uvědomují a uznávají, nebo ne. Žít s druhými s porozuměním (1 Petr 3,7) je prostě láska v akci. Je to setkávání se s nimi tam, kde se nacházejí, nebo, jak řekl Pavel, být vším všem lidem, abychom některé získali pro Krista (1 Kor 9,19-23). To neznamená přijímat hříšné chování, falešné učení, lhát nebo vytvářet falešné záminky. Spíše to znamená, že moudrost je uplatňované rozlišování a poznání, schopnost být k lidem laskavý a pravdivý a mluvit moudrá slova podle potřeb posluchače (Kol 4,6). Moudrost je tedy soucitná (Žid 4,15), soucitná, chápavá a relevantní. To je to, co dělá řeč sladkou. Je to vlastně opak mentality prodejce, který říká lidem cokoli, co uzavře obchod nebo zajistí prodej. To není sladkost řeči, ale hořkost a ošklivost (Jk 3,10-11). Pavel řekl, že věřící nemají spoléhat na přesvědčivá slova lidské moudrosti (1 Kor 2,4), ale mají spíše mluvit slova Boží moudrosti a důvěřovat, že každé dobro, kterého se dosáhne, bude uskutečněno Bohem. Díky tomu může být víra postavena na základech důvěry v Boha, nikoli na nějakém lidském prodejním tahu nebo metodice. Měli bychom lidem domlouvat a snažit se je přesvědčit o pravdě (Sk 17,2; 18,19) a měli bychom bojovat za víru (Jud 1,3). Měli bychom to dělat s moudrostí, porozuměním a sladkostí řeči a spoléhat se na Boha, že otevře srdce, a vědět, že On je tím nejlepším přesvědčovatelem. (viz také v. 23)
22 Porozumění je pramenem života pro toho, kdo ho má,
ale kázeň bláznů je bláznovství.
Porozumění je pramenem života, protože v těch, kdo ho mají, přebývá Boží Duch, který je stále učí podle Písma, který je stále uschopňuje k moudrému životu tím, že je uvádí do veškeré pravdy, a který je používá k získávání duší. Nový život v Kristu věřící stále proměňuje a přetéká do jejich interakcí s druhými lidmi svědectvím a hlásáním evangelia. Tato láska k druhým skutečně ovládá věřícího Kristovou mocí v něm a je účinnější proti hříšným žádostem než kázeň bláznů. Blázni nemají rádi ani kázeň a jakákoli naděje, že pouhá úprava chování změní život, který je ovládán padlým srdcem, je marná. Blázni se místo toho řídí spíše omylem, pošetilostí a hloupostí než Boží moudrostí a poučením. Věřící jsou vedeni Duchem v nich a On neustále pracuje na proměně jejich života podle své slávy a podoby.
23 Srdce moudrého poučuje jeho ústa
a dodává jeho rtům přesvědčivost.
Moudrý člověk poučuje svá ústa tím, že kontroluje, co a kdy říká. Než vypustí z úst něco, co by bylo pošetilé, promyslí si, co se chystá říci. Studuje Boží slovo, takže když se mu naskytne příležitost promluvit dobré slovo, je schopen povzbudit druhé. Je schopen naučit se ne to, jak někomu něco prodat nebo mu něco namluvit, ale jak ho přesvědčit, aby hledal moudrost u Boha. Existuje přesvědčování, které je lidskou manipulací, a pak je domlouvání se s někým podle Boží moudrosti. O tu druhou by měl spravedlivý člověk usilovat. (viz také v. 21)
24 Příjemná slova jsou plástem medu,
sladká pro duši a uzdravující pro kosti.
Aby řeč byla skutečně uzdravující, obnovující a budující, musí být v souladu s pravdou Písma. Žádné konečné uzdravení duše nelze nalézt například v síle pozitivního myšlení, kontemplativní modlitbě nebo jiných formách východní meditace. K povzbuzení duše je zapotřebí meditace nad Božím slovem a naslouchání druhým lidem, kteří nám otevírají Boží pravdu. Věřící se také mohou navzájem povzbuzovat dobrým slovem, připomínat si Boží zaslíbení a povzbuzovat se k dobrým skutkům zbožným příkladem a důslednou láskou.
25 Je cesta, která se člověku zdá správná,
ale její konec je cesta smrti.
Přirozené instinkty člověka jsou kvůli jeho vrozené hříšné přirozenosti chybné a špatné (Římanům 3,23). Srdce člověka je zlé a lstivé (Jeremiáš 17,9), člověk je náchylný k omylům a není schopen změnit své vlastní srdce jinak než důvěrou ve spasení poskytnuté skrze Krista (Ef 2,8-9). Ježíš mění srdce a touhy a otevírá oči pro pravdu a cestu, která je skutečně správná. Je smutné, že mnozí jsou nadále klamáni svým hříchem a padlým srdcem a důsledkem hříchu je smrt a peklo (Římanům 6,23). Člověk musí vložit svou naději do Božího daru, kterým je věčný život skrze Ježíše Krista, tím, že se mu odevzdá v pokorné víře a pokání. (Viz také Přísloví 14,12; 21,2)
26 Chuť k jídlu pracuje pro dělníka,
neboť hlad ho popohání dál.
Bručení prázdného žaludku dokáže člověka motivovat k tomu, aby si prací vydělal peníze a mohl si dovolit koupit jídlo. Tento verš není záminkou k vytvoření pracovního prostředí typu sweat-shop nebo otrokářského prostředí, kde lidé hladoví a jsou zneužíváni. Spíše to znamená, že Bůh dal lidem pobídku k práci, a tou je jídlo. V 2. Tesalonickým 3,10 se píše: „Vždyť už když jsme byli s vámi, dávali jsme vám tento příkaz: Jestliže někdo nechce pracovat, nemá ani jíst.“ To je příkaz pro všechny, kteří chtějí pracovat. Samozřejmě existují výjimky pro ty, kteří pracovat nemohou, ale i ti by měli být povzbuzováni, aby byli v rámci možností co nejproduktivnější.
27 Bezcenný člověk kope zlo,
a jeho slova jsou jako spalující oheň.
Bezcenný člověk je pošetilý člověk, který odmítá Boží moudrost a rád přináší druhým rozkol, zkázu a škodu. Jeho život nepřináší druhým žádné požehnání ani hodnotu, protože se snaží podporovat jen zlo, omyl, lež a špatnost. Jeho slova přinášejí jen bolest, hanbu, zranění a postoj, který rád vyvolává problémy. Jeho život nepřináší žádné duchovní ovoce, které by mělo věčnou hodnotu, a podobá se fíkovníku, který Kristus pro nedostatek ovoce proklel a nechal uschnout a odumřít (Mk 11,21). Je podpalovačem, který si zaslouží, aby byl vzat a spálen, protože z jeho života nevychází nic dobrého, jen zlo (Jan 15,6).
28 Převrácený člověk šíří sváry,
a pomlouvač rozděluje důvěrné přátele.
Ti, kdo si libují ve zlu a zkáze, nesledují pokoj, ale svár. Usilují o rozdělení často tím, že člověka pomlouvají a mluví o něm špatně. Jejich touhou je rozdělit blízké přátele tím, že přijdou s něčím, kvůli čemu budou jeden o druhém pochybovat nebo se budou nenávidět. Křesťané by neměli pomlouvat ani klevetit, ale pokud mají s někým problém, musí za ním jít a vyřešit ho (Mt 18,15-18). Cílem věřícího člověka je pokoj a smíření, nikoli mluvit o druhých špatně a šířit zlomyslné lži. Křesťané by měli rozpoznat falešné učitele a měli by být ochotni čelit hříchu v duchu milosti a pokory. To by se mělo vždy dít spíše v soucitu a lásce než v závisti nebo hněvu, které by jen vytvářely napětí a zhoršovaly případné vztahové problémy.
29 Násilník svádí svého bližního
a vede ho cestou, která není dobrá.
Ti, kdo milují násilí, hledají lidi, vůči kterým mohou být násilní, a vyhledávají lidi, kteří mají násilí také rádi. Násilníci nastražují pasti na své bližní a vtahují je do míst a situací, které nejsou pro jejich dobro. Snaží se ostatní přesvědčit, že násilí je zábavné a žádoucí a že je třeba se těmto lidem vyhýbat. Bůh má radost z tvůrců míru, ne z těch, kteří používají, zneužívají a ubližují. Pokud druhé skutečně milujeme, budeme mít vždy na mysli jejich nejlepší zájmy, a dokonce si jejich blaha budeme vážit více než svého vlastního (Filipským 2,3-4).
30 Kdo mhouří oči, dělá to proto, aby vymýšlel zvrácené věci,
kdo tiskne rty, přivádí ke zlu.
Šalamoun mluví o lidech, kteří se zabývají podvodem a nepoctivostí, mhouří oči nebo používají jiné skryté signály, aby někoho zneužili nebo zničili. Bůh je ctěn, když jsme upřímní a čestní, ale pro zlé lidi je lež způsobem života. Takoví už jsou. Jejich vnitřní zvrácenost a skryté machinace jejich myšlení vedou k násilí, nenávisti a všem druhům zla. Jsou poháněni hněvem, pomstou a touhou po násilí a dokonce i jemné rysy jejich tváře prozrazují jejich zlé úmysly.
31 Šedá hlava je korunou slávy;
nachází se na cestě spravedlnosti.
Šedé vlasy by měly být znamením moudrosti získané v průběhu života, ale někteří, kteří se dožívají vysokého věku, žijí nadále pro sebe a odmítají Boha. Jak říká Kazatel 7,5: „Viděl jsem za svého života všechno marné; je člověk spravedlivý, který hyne ve své spravedlnosti, a je člověk bezbožný, který prodlužuje svůj život ve své bezbožnosti“. Ti, kdo se řídí Božími přikázáními, se však vyhnou zbytečným nástrahám a trápením, které vyplývají z následků hříchu. V tomto smyslu je tedy pravděpodobnější, že se dožijí vysokého věku. Aby šediny byly skutečně korunou slávy, musí člověk vyrůst v moudrosti. Na stárnutí nebo šedivých vlasech není ve své podstatě nic ušlechtilého, pokud je nedoprovází rostoucí a prohlubující se vztah s Bohem.
32 Kdo se pomalu hněvá, je lepší než mocný,
a kdo vládne svým duchem, než ten, kdo dobývá město.
K vítězství v bitvách nebo k dobytí města je zapotřebí velké vojenské síly a zdatnosti. Z hlediska věčné hodnoty je však známkou většího úspěchu schopnost sebeovládání, ovoce Ducha. Mnozí dobře bojovali v pozemských bitvách, ale nedokázali udržet své myšlenky a úmysly srdce v souladu s Božími normami. Je to proto, že bez Krista je to nemožné. Pouze víra v Něho, který zachraňuje a mění srdce, může do života každého člověka přinést spravedlnost a sebeovládání. To je něco, co má velkou a věčnou hodnotu a o co stojí za to usilovat. Vítězství nad hříchem a smrtí patří věřícímu v Krista, který vede své vlastní ve svém vítězném průvodu jako více než vítěze (Římanům 8,37). Být duchovně silný v Jeho moci je to nejdůležitější (Ef 6,10). Boj o duše a o spravedlnost, kterou lze nalézt pouze v Kristu (Římanům 1,16; 10,17), je důležitější než boj o města.
33 Los se hází do klína,
ale každé jeho rozhodnutí je od Pána.
Křesťané by neměli házet losy ani vybírat slámu, aby určili Boží vůli, protože máme Ducha svatého, který nás vede (Římanům 8,14), a Boží slovo, které nás učí (2. Timoteovi 3,16-17). Losování se praktikovalo ve Starém zákoně (Jozue 18,10; 1. Paralipomenon 25,8; Nehemiáš 10,34), a dokonce i v době, kdy byli učedníci použiti k založení církve (Sk 1,26), jako jeden z „rozmanitých způsobů“, kterými Bůh promlouval ke svému lidu (Žid 1,1-2). Nyní, když k nám promluvil ve svém Synu a prostřednictvím svého psaného slova, nemusíme losovat. Ti, kdo to v minulých dobách ve víře dělali, poznali, že způsob házení losů a výsledky tohoto procesu má na starosti Bůh. Podřídili svou vůli a cestu pokynům a vedení Pána. Měli bychom mít postoj pokory, abychom k Božímu slovu přistupovali s chvěním a v nejvyšší úctě, a měli bychom se mu podřídit (Izajáš 66,2). Chceme-li, aby naše rozhodnutí byla od Boha a z Boha, nemáme jinou možnost než se přizpůsobit učení Písma. Tam se nachází moudrost a vedení.
.