Větší než to

Nikdy jsem nebyl malý a nikdy jsem o tom moc nepřemýšlel. Nebo spíš: Nikdy jsem si nemyslel, že o tom moc přemýšlím. To, co jsem si myslel, bylo: Tohle je tělo, které mám, tohle jsou epifyzární destičky, které jsem dostal, tohle je můj úhel pohledu na svět – a nic z toho mě neurčuje. Jsem větší než tohle všechno, myslela jsem si.

Neříkám, že jsem si toho nebyla vědoma. Je nemožné nebýt si vědom, když jdete, řekněme, proti davům ve městě, které se pro vás nerozcházejí tak, jako se rozcházejí pro Velkého. Nebo na večírcích. Na večírcích jsem měřil metr osmdesát, byl jsem pod hranicí páření očí v té změti loktů a podpaží, musel jsem lidi vyzývat, aby se naklonili a mohli si můj trapný vtip poslechnout podruhé. Byl jsem skvělým zapisovatelem přezek u opasků, skvělým identifikátorem otomanů. A mohu vám s velkou anekdotickou jistotou říct, že je to všechno přesně to, co byste čekali/obávali se. Ponořte se do masy feromonálně rudých těl při nízkém ebu kolektivních zábran a věřte mi, že pocítíte, jak statistiky ožívají: Slyšeli jste, že heterosexuálně orientované ženy by raději měly velkého muže?

Ne že bych tomu věnoval příliš pozornosti. Byl jsem větší.

Když mi bylo kolem dvaceti a byla jsem něco jako milovnice cvičení, žertovala jsem s kamarádem mužem, že můj skromně mdlý hrudník by mě mohl kvalifikovat jako „gigola“ pro „bohaté maminky“. On mi bez legrace odpověděl, že pro mou postavu není mezi „bohatými maminkami“ a vlastně ani mezi žádnými ženami odbyt. Navrhl mi, abych se místo toho nabídl na medvědím trhu.

Od té doby na tu výměnu názorů myslím a nevím proč.

Přece jen jsem nad věcí. Musím být. Pokud dosah člověka nedokáže přesáhnout jeho slupku (říká člověk s menší slupkou), nejspíš stejně ztroskotá na tom, že je člověk, ne?

(A co na tom, že byl celé hodiny fascinován klipy, v nichž Superman zasáhl monstra mnohem, mnohem větší než Superman a poslal je do vesmíru? To je dost normální. Nic to neznamenalo. Nikdo se samozřejmě nechce dívat na to, jak Superman mlátí něco menšího než Superman. To by bylo ubohé.)

Ve svých třiceti letech jsem se pevně usadil ve světě tak zakrnělém obřími budovami a obrovskými kariérními ambicemi a nadměrnými osobnostmi, že výška – jak jsem sám sebe přesvědčil – prostě nebyla důležitá. Můj „profesní“ svět byl přinejmenším kabuki dospělých, kde peníze, talent a vtip utvářely terén pro páření a randění neandrtálců všech měřítek. A ve všech těchto kategoriích jsem byla pevně a bezpečně v dolní polovině balíku, takže jsem byla v pohodě, ne? A jistě, vedl jsem nenápadný, většinou neradostný romantický život v New Yorku jako tisíce dalších obrýlených mediálních ňoumů, vysokých i nízkých. Kariéra šla jako po másle. Po nějaké době a dostatečném počtu otáček kola jsem potkal někoho úžasného. Oženil jsem se. Měla jsem děti. Své malé geny jsem propašoval za cílovou pásku a zajistil tak novou generaci podlidí.

A pak jsem loni zjistil, že píšu román pro mládež o malém chlapci, který je frustrovaný svou výškou. S nápadem jsem nepřišel já; s námětem a podnětem přišel kolega. Nikdy by mě to nenapadlo. Nikdy jsem nepsal pro konkrétní fyzickou postavu. Všichni bělošští hrdinové v mých mnoha předchozích, vždy opuštěných bělošských románech od stolu měli nějakou neurčitou, zcela nepodstatnou střední výšku. Byly to jen mysli potácející se ve střední výšce. Kdybych byl dotlačen, řekl bych, že jsem si je nejspíš představoval metr osmdesát, průměrně vysoké. Možná existenciálně malé, ale fyzicky? Nepsal jsem magický realismus! Ne, moji týpci byli jen mírně nadprůměrně vzdělaní chlápci průměrného vzrůstu v mírně zábavných pitoreskních postavičkách. Zakrnělí moderním životem, ale ne třeba svými přítelkyněmi nebo lampou.

Jde o to, že jsem své šmoky udělal dokonce vyšší, než jsem byl já. Nikdy jsem si ani nevšiml, že to dělám, protože jsem měl tolik práce s tím, abych si nevšiml, kolik měřím metr osmdesát.

A pak, loni, při psaní toho románu pro mládež, došlo k mikrotragédii: Zhubla jsem o čtvrt centimetru.

Znám lidi, kteří dokážou zhubnout o čtvrt centimetru a vůbec jim to nechybí. Pro tyto lidi – říkejme jim lumpenproletáři – je pouhých 0,25 ze zhruba 72 něco jako ztráta denního úroku ze solidně diverzifikovaného rodinného jmění. Já mezi ně nepatřím. Co se týče výšky, žiji z ruky do úst a velmi blízko podlahy. Ztráta toho čtvrt centimetru byla významná. Můj index tělesné hmotnosti se tím dostal do oblasti žluté výstrahy. Vyvolalo to náhodné lékařské řeči o „teleskopii obratlů“, kterým jsem úplně nerozuměl, ale zněly jako špatná zpráva pro muže, který měří dva metry a čtyři palce.

Pardon: 5 stop a 3 palce.

Nikdy jsem netušil, jak moc jsem do metru šedesát čtyři investoval, psychologicky i z hlediska sebeobrazu, dokud to nebylo pryč – a ano, tohle musí být nejsmutnější riff na text Joni Mitchellové, jaký byl kdy spáchán tiskem. (Mimochodem, Joni Mitchellová měří metr osmdesát, je to zatracená obryně.) Metr osmdesát čtyři byla moje oficiální, pro záznam uvedená, řidičská výška po téměř třicet let – a ukázalo se, že je to lež, strukturální lež, podélná. Stačil jeden studený šaddak! stadiometru, jedno kovové ťuknutí do temene hlavy, aby mě praktická sestra srazila k zemi. Nemělo mi to připadat jako velký pád. Ale bylo to tak.

Nehledě na teorii spinální teleskopie bylo nejpravděpodobnějším vysvětlením ztráty mého čtvrt centimetru to, že jsem ho nikdy neměl. Ukázalo se, že metr osmdesát čtyři nebyla moje výška, ale moje cílová výška, a té jsem nikdy nedosáhl. Zřejmě jsem se od puberty zaokrouhloval na další centimetr a zaokrouhlování na další centimetr je mezi dospívajícími chlapci tak běžné, že ho z hipokampálního záznamu úplně vyškrtli. Aspirace, která zkameněla ve skutečnost, metr osmdesát, se po desetiletích ukázala jako asymptota, horizont, kterého jsem nikdy nedosáhl.

Dočítal jsem knihu o klukovi, který vyroste z metru jedenáct na metr osmdesát a přitom se smíří s tím, že má metr osmdesát místo metru devadesát čtyři, a poprvé jsem si musel položit otázku: Co znamená být malý? Co když opravdu musíte žít v těle, které jste dostali? Nejezdit v něm jen jako v půjčovně?

„Malý člověk“ není tak docela identita. (Ty normy jsou prostě příliš vysoké a hodiny na Twitteru skličující.) Což ho nechává uvízlé jako mírnou urážku, vzácné tabu 21. století. Dnes se mnohem častěji potýkáme s „křivými ženami“ než s drobnými muži. Ti druzí jsou stále malou tragédií. Napoleonský komplex, syndrom malého muže, co si budeme povídat – to jsou věci, o kterých lumpenproletáři neradi mluví. Jsou to také věci, které si konfirmačně vytvořili, protože jim hněv malých mužů (q.v., dětí) připadá spíš zábavný/otravný než ohrožující/autoritativní, a potřebují si svou otravnost intelektualizovat do zdůvodnění: oni si to jen kompenzují, chudáci. Ať se uklidní.

Krátký člověk není urážka, syndrom ani komplex, ale je to nálada. Vlastně soubor podezření: Nedívají se mi do očí. Nejedná se se mnou jako s dospělým. Mluví se mnou jako s dítětem, neustále mě někdo učí. Věda říká, že nejsme vzteklí malí Pesci, ale zuřiví chamtivci. Věda také nabízí něco, čemu se říká Lateral Synovial Joint Loading, záměrné a strategické trápení dlouhých kostí, aby se po dozrání a splynutí dosáhlo jejich další délky. Věda o nás zní trochu ustaraně, jako by se bála, že někoho zastřelíme při hře pokeru nebo zákeřně zaútočíme na Slavkov.

Mně žádná z těchto obav nezní superzdravě. Ale pravděpodobně je to zdravější a reálnější než slepý ústup od vlastního těla, který jsem podnikal celá desetiletí, popírání/odcizení/odtržení tak beztížné, že to byl prakticky mimotělní zážitek.

S metrem osmdesát ve středním věku, životem vyčerpaným asi z padesáti procent, blížícím se teleskopováním páteře, výškou, která se bude odteď zmenšovat, mám stále nulovou šanci vydělávat peníze jako gigolo pro bohaté matky, ale slušnou šanci poprvé žít ve svém těle. Buď proto, že mám víc čistého sebevědomí na boj s panikou, nebo méně čisté energie, kterou mohu vynaložit na úzkost, nepotřebuji cítit potřebu se povznést. Stát se pohodlným s méně je záležitostí stárnutí, nebo by mělo být. Mám zatraceně velký náskok.

Slate spolupracuje s různými internetovými prodejci. Pokud si něco koupíte prostřednictvím našich odkazů, může Slate získat partnerskou provizi. Odkazy aktualizujeme, kdykoli je to možné, ale upozorňujeme, že platnost nabídek může vypršet a všechny ceny se mohou změnit. Všechny ceny byly aktuální v době zveřejnění.