Představte si stejnojmennou továrnu Willyho Wonky, ale místo toho plnou nejrůznějších fermentovaných mléčných výrobků. Vítejte v uličce s jogurty ve Francii. C’est bon! Jsou tu obyčejné jogurty s čerstvým ovocem, poseté kousky čokolády a obložené karamelovým a kaštanovým pyré. Existují dezerty lactés, které obsahují další cukr a vejce a mají podobu čokoládového dortu, tiramisu, creme brûlée nebo clafoutis. Existují bio jogurty, jogurty z ovčího a kozího mléka a nemléčné jogurty. Existují masově vyráběné jogurty a jogurty vyráběné v malých sériích na rodinných farmách. Ale ať už si vyberete jakýkoli, jeho konzistence je vždy hedvábná a o poznání lehčí než řecké jogurty plné bílkovin, kterým dávají přednost Američané.
To vše jsem zjistil před více než deseti lety, když jsem učil anglickou konverzaci teenagery v malém městě na severu Francie. Od té doby sním o tom, že se tam vrátím, hlavně proto, abych se poflakoval v uličce s jogurty.
Ačkoli nejsem z těch, kteří zpochybňují dobré věci, v určitém okamžiku jsem se přistihl, že přemýšlím, proč je jogurt tak neodmyslitelnou součástí francouzského života. Je pravda, že Francie je po Německu druhým největším producentem mléčných výrobků v Evropě, ale to nevysvětluje přitažlivost právě jogurtu – Spojené státy koneckonců produkují mnohem více mléčných výrobků než Francie, ale my jsme se vždy klaněli mléku, ne jogurtu. A i když Němci konzumují více fermentovaných mléčných výrobků než Francouzi, jejich jogurtové uličky nejsou – promiňte – prostě tak báječné. Tak jsem se rozhodl udělat si malý průzkum.
Nejprve pár statistických údajů. V roce 2016 se ve Francii spotřebovalo 19,6 kilogramu jogurtu na obyvatele, tedy 43,2 kilogramu. Očekává se, že toto číslo se letos zvýší na 43,9 libry – což mimochodem odpovídá čtyřem bowlingovým koulím. Pro srovnání, v průběhu stejného roku snědli Američané 13,7 kilogramu na obyvatele. Většina francouzské populace sní denně alespoň jednu porci jogurtu a třetina zkonzumuje pět porcí týdně, a to již od kojeneckého věku. Naproti tomu ve Spojených státech jí jogurt každý den pouze 6 % z nás.
Tento rozdíl se Francouzům neztratil. „Všichni Francouzi, kteří žijí v zahraničí, se dokážou přizpůsobit všemu kromě jogurtu,“ říká Jacqueline Duboisová, autorka pařížského blogu o francouzské kultuře My French Life. Jeden z jejích synů, kterému je 26 let, žije v Anglii. „Panebože,“ vzpomíná si, jak jí říkal. „V Anglii mi právě tohle chybí, francouzský jogurt. Nevím, co mám jíst.“
Jogurt měl několik století na to, aby se ve francouzské kultuře prosadil: Poprvé se ve Francii objevil v roce 1542, kdy král František I. trpěl žaludečními potížemi, které lékaři nedokázali vyléčit. Sultán Osmanské říše (kde byl jogurt údajně objeven již ve třetím tisíciletí před naším letopočtem pasáky koz, kteří uchovávali mléko kvašením v ovčích kůžích) se spřátelil s trůnem a poslal králi lékaře, který ho vyléčil – jogurtem. Zpráva o této zázračné potravině se následně rozšířila.
Na počátku 20. století se do vysvětlování zázraku vložila věda. Nejprve student medicíny v Bulharsku izoloval bakterii původem z jogurtu ve své zemi zvanou Lactobacillus, která se v lidském střevním traktu přirozeně nevyskytovala. Na základě tohoto výzkumu vědec z Pasteurova institutu v Paříži spojil stejnou bakterii s dlouhověkostí bulharských rolníků. Ve francouzské představivosti se jogurt nesmazatelně spojil se zdravím, a tak mu kultura již rozumných strávníků slíbila svou oddanost.
Ve 20. století se ve Francii objevily dvě největší světové nadnárodní jogurtové společnosti: Danone, která byla založena ve Španělsku v roce 1919 a o deset let později přesídlila do Paříže, a Yoplait, spojený v roce 1965 francouzskými mlékárenskými družstvy Yola a Coplait. Jejich vznik se příhodně časově shodoval s nástupem televize a televizní reklamy do francouzských domácností.
Victoire Louapreová dokáže dodnes popsat reklamu na produkt Activia (tehdy pod názvem Bio) společnosti Danone, která se vysílala koncem 90. let, když byla ještě dítě. „Byl tam teenager, kterého bolelo břicho, a ten člověk říkal: ‚Dejte si Bio de Danone a všechno bude lepší,'“ říká Louapreová, která nyní žije v Los Angeles, kde píše pro francouzský blog s recenzemi restaurací Le Fooding. „To lidem vtisklo do hlavy, že jogurt je jako lék a zbaví vás stresu.“ Navíc je známo, že lékaři doporučují jogurt i při žaludeční chřipce. „Mysleli jsme si, že jogurt je něco, bez čeho nemůžeme žít,“ říká Louapre.
Přesto jsem se divila: Je tu ještě něco dalšího, něco více inherentně citového, co by vysvětlovalo obrovské zastoupení jogurtu ve francouzské kultuře? Podle Louapreové to souvisí s tím, co nazývá „francouzskou domácí kulturou“, a s přetrvávajícím rituálem tří jídel. „Velmi často si dáte salát, hlavní jídlo a dezert,“ říká. „Vždycky jsme končili dezertem, ale končili bychom ovocem nebo jogurtem. Vypadá to jako zdravá alternativa k těžšímu dezertu.“
Duboisová zase poukazuje na něco ještě širšího. „Jsme posedlí rovnováhou obecně,“ říká. „Tak jsem byla vychována a myslím, že jsem to předala i svým synům.“ Samotné hodiny jídla se nemění a mimo domov se nesvačí. Ale i v rámci tohoto režimu má jogurt své místo. Ráno, v poledne nebo večer vyhovuje všem chutím a (málokdy) porušuje pravidla. Je to potravina, která zlepšuje, ale nikdy nekrade show – tedy dokud neskončíte v uličce s jogurty.