Kognitivní revoluce, která byla dokončena kolem roku 1940, změnila psychologii. Pod vlivem myšlenek Pavlova a dalších fyziologů obrátili vědci svůj zájem směrem k pozorovatelnému. Odklon od subjektivity, objektivní zkoumání chování se stalo důvěryhodným a alokovatelným. Tato revoluce napomohla rozvoji oborů studia vnímané kontroly. V mnoha teoriích se stalo důležitým hledání cílů a lidská motivace. v roce 1959 představil White teorii nazvanou „motivace efektem“, v níž je lidská snaha o kontrolu vysvětlována vrozenou potřebou zvládnout situaci a získáním kontroly nad prostředím.
V roce 1966 publikoval Julian Rotter svou publikaci: „Generalized Expectancies for Internal versus External Control of Reinforcement.“, v níž poprvé použil termín „vnímaná kontrola“. Jeho práce ovlivnila řadu oborů, například psychologii, sociologii, ekonomii a zdravotnictví. Po jeho publikaci se vědecké práce zabývající se jeho konceptem vnímané vnitřní kontroly rozdělily převážně do dvou větví. Jedna se domnívala, že vnímaná kontrola je fixní osobnostní rys, a proto se vztahuje k pojmům jako sebeúčinnost a kompetence, druhá hovořila o vnímané kontrole jako o kognitivním procesu, ovlivňovaném z podnětů prostředí, který lze systematicky manipulovat. To se týká pojmů jako iluze kontroly, naučená bezmocnost a všímavost.
„Řada studií poskytuje silnou podporu hypotézám, že jedinec, který má silné přesvědčení, že (sic) může řídit svůj osud, si bude pravděpodobně všímat těch aspektů prostředí, které poskytují užitečné informace pro jeho budoucí chování; b) podnikne kroky ke zlepšení stavu svého prostředí; c) bude přikládat větší význam dovednostem nebo dosažení posil a bude se obecně více zabývat svými schopnostmi, zejména svými neúspěchy; a d) bude odolný vůči rafinovaným pokusům o ovlivnění.“
. Rotter 1966
Z tohoto pohledu lze vnímanou kontrolu považovat buď za osobnostní rys, nebo za kognitivní zpracování, které v obou případech zlepšuje fungování a přežití.
Historický výzkumEdit
V roce 1975 Martin E. P. Seligman vytvořil termín „naučená bezmocnost“. V termínech vnímané kontroly Seligmanův termín „naučená bezmocnost“ popisoval, že vnímaná kontrola situace vede ke specifickému výsledku chování. Seligman konfrontoval psy se situací doprovázenou naprostým nedostatkem vnímané kontroly, což nakonec vedlo k tomu, že psi situaci podlehli. Naučili se pasivitě, bezmocnosti. Seligman přenesl své experimenty na lidi a vyslovil domněnku, že vnímaná kontrola souvisí s rozvojem např. deprese.
Výzkumy Schulze a Hansua o vnímané kontrole se zaměřují na příčinné vztahy mezi vlastní kontrolou a psychickou a fyziologickou pohodou člověka, nikoli pouze na korelaci těchto faktorů. Ve studii provedené v roce 1978 měli účastníci z řad důchodců žijících v domově důchodců získat nebo ztratit kontrolu. Mohli se buď sami rozhodnout, kdy chtějí, aby je studenti navštívili, nebo neměli na plánování návštěvy studentů žádný vliv. Výsledky ukázaly, že důchodci, kteří měli kontrolu nad tím, kdy budou mít návštěvu, se cítili lépe a byli zdravější než důchodci ve skupině „bez vlivu“. Tato studie popisuje vnímanou kontrolu jako kognitivní proces, který manipuluje se zdravím a motivací člověka.
Důležitým faktorem ovlivňujícím účinnost vnímané kontroly je tedy sebeovlivnění. Blittner, Goldberg a Merbaum v roce 1978 zdůvodnili, že pouze pokud člověk věří ve své schopnosti a úspěch, může podat lepší výkon nebo změnit chování.
Studie Sastryho a Rosse z roku 1998 dospěla k závěru, že i v oblasti vnímané kontroly existují kulturní rozdíly. Podle výzkumníků vnímanou kontrolu považují za důležitější lidé žijící v západních zemích než Asiaté. Asiaté navíc nedávají do souvislosti vnímanou kontrolu a duševní pohodu. Tento rozdíl se vysvětluje odlišným zaměřením jednotlivých kultur. Západní kultura oceňuje individualismus a osobní úspěch, což vede k tomu, že lidé pociťují nutkání kontrolovat vlastní postup a výkon. Lidé spíše chápou vnímanou kontrolu jako osobnostní rys
.