Pokud nás naše vztahy nenaplňují, pokud se potýkáme s finančními problémy nebo pokud nám péče o starší rodiče kazí náladu, stačí jen upravit náš postoj, abychom se z utrpení dostali k radosti. Stačí, když budeme praktikovat pozitivní myšlení a vizualizace, a odměnou nám bude duševní klid a trvalé štěstí.
Přesvědčení, že naše myšlenky vytvářejí naši realitu, je stejně svůdné jako zavádějící. Bylo by hezké, kdybychom měli neomezenou moc věci měnit, ale nad životem nemáme úplnou kontrolu. Ostatní lidé mají svobodnou vůli a rozhodují se na základě svých potřeb a zálib. Klameme sami sebe, pokud si myslíme, že můžeme kontrolovat rozhodnutí druhých a síly prostředí, které nás ovlivňují.
Zkuste říct rodinnému příslušníkovi, jehož rodič nebo dítě zemřeli při tragické havárii letu Malaysia Airlines 370, který se stále nepodařilo najít, že si zesnulí tuto realitu vytvořili sami. Je možné, že někdo nebo všichni v letadle měli negativní nebo neužitečné myšlenky, které vedly k zániku letadla? Dost absurdní, že?
Děti často věří, že si všechny špatné věci, které se kolem nich dějí, vytvářejí samy. Pokud se jejich rodiče rozvedou, mohou si myslet, že za to mohou ony. Narcismus dětí jim často způsobuje mnoho utrpení. Moudří a starostliví rodiče jim dávají jasně najevo, že za to nejsou zodpovědné.
Pokud provedeme následující malou úpravu v přesvědčení, že si svou realitu vytváříme sami, přiblížíme se pravdě: často se podílíme na vytváření své reality. Tento pohled uznává, že často nejsme bezmocnými oběťmi. Nepříjemné věci se stávají, ale často máme větší možnost volby, než si uvědomujeme, jak se s tím, co se nám děje, vypořádáme, včetně našeho postoje k tomu.
Například náš nedostatek pochopení nebo empatie vůči partnerovi vedl k jeho rozhodnutí ukončit vztah. Možná jsme se na tomto nechtěném výsledku podíleli svým nedostatkem citlivosti a laskavosti. Možná jsme lpěli na zraňující kritice partnera, místo abychom se podělili o zranitelnější pocity, které pro nás byly těžko přístupné. Nebo pokud nás odmítl někdo, s kým jsme chodili, mohli jsme dojít k závěru, že jsme v podstatě chybní nebo že nikdy nenajdeme vhodného partnera, místo abychom zvážili:
- Prostě to nebyla dobrá partie.
- Nemůžeme očekávat, že budeme pro každého dokonalým partnerem.
- Z odmítnutí se můžeme poučit, ale neznamená to, že je s námi něco v nepořádku.
- Existují jiní lidé, kteří se ke mně mohou hodit lépe.
Nemáme úplnou kontrolu nad tím, co se nám děje – vlastně často ji nemáme vůbec. Máme však značnou kontrolu nad tím, jak se stavíme k tomu, co se nám děje. Můžeme si být vědomi svých pocitů a chovat se k sobě laskavě a soucitně. Můžeme přijmout to, co nám život přináší, místo abychom s ním bojovali nebo se neustále snažili napravovat či měnit sami sebe. Můžeme si více všímat svého vnitřního kritika a postupně ho nahradit vnitřním pečovatelem.
Je velký rozdíl mezi tím, když jsme zodpovědní za to, co se nám děje, a tím, když reagujeme na to, co se nám děje. To, co se děje, můžeme využít k tomu, abychom se ze svých zkušeností poučili a rostli. Máme schopnost truchlit, uzdravit se a jít dál, i když to nějakou dobu trvá.
Větší sebepotvrzení nás může ochránit před sklouznutím do jámy hanby. Možná jsme mohli jednat jinak nebo se vyjádřit jasněji, laskavěji či obratněji. Ale to, že jsme tak neučinili, neznamená, že jsme vadní. Znamená to jen, že jsme lidé. Reflexivní postoj k nepříjemným zážitkům může prohloubit naši moudrost.
Přijetí našeho lidského zármutku a smutku může prohloubit náš soucit a empatii s druhými. Pokud vše, co se nám děje, redukujeme na neužitečné myšlenky, obcházíme své pocity a svou lidskost. Usazujeme se pevně ve své hlavě, místo abychom do svých lidských prožitků vnesli své srdce a duši – přijali radosti a smutky z toho, že žijeme, a uvědomili si své citelné spojení s druhými a se životem.