Where’s That Confounded Bridge?

Představte si kapelu na vrcholu úspěchu, která drtí turné i alba osvědčeným arzenálem spolehlivého bluesového rokenrolu. Tu a tam něco stylově posunuli, což u skupiny, která se prosadila zesílením energie tradiční bluesové hudby, dává smysl, ale jádro jejich hudebního příběhu zůstává většinou neměnné. Přirozené je, že se dál věnují údernému heavy metalovému rocku a nenechávají se rozptylovat nějakým dalším větvením do různých žánrů. Proč zkoušet něco nového, co by nemuselo fungovat? Naštěstí pro nás všechny se Led Zeppelin nenechali vyvést z míry vyhlídkou, že fanoušci nebudou poslouchat nové věci od kapely, a po valivém úspěchu svého čtvrtého nepojmenovaného alba, které přineslo zboží v podobě jedněch z nejlepších rock’n’rollových písní, jaké kdy vznikly, na jednom z nejlepších alb, jaká kdy vznikla, vychrlili další mistrovské dílo tím, že dělali to, co uměli nejlépe: dělali hudbu, kterou chtěli dělat.

Krátce po vydání alba obecně označovaného jako Led Zeppelin IV začali Led Zeppelin pracovat na dalším albu v uvolněné atmosféře a se svobodou tvořit, co chtěli. Výsledkem bylo album Houses of the Holy, které se minulý týden dožilo 46 let. Album, které původně vyšlo 28. března 1973, navazuje na uvolněný, pohodový a jamující přístup k tvorbě hudby, který Led Zeppelin v minulosti tak dobře fungoval, ale v tomto případě se začínají pohybovat na neprobádanějším území než dříve. Tohle jsou Led Zeppelin, kteří postupují tím, že jsou progresivní svým vlastním způsobem

Nahrávka Houses of the Holy byla možná nejpříjemnějším albem Led Zeppelin. Kapela byla v sedmém nebi, protože na předchozím albu právě postavila Stairway to it, a byla v dobré náladě, když si navzájem jamovali v domě Micka Jaggera, Stargroves. Pobyt na vrcholu rokenrolového světa a kolektivní touha vytvořit něco nového, to vše pomohlo zplodit atmosféru, v níž kapela mohla experimentovat s prolínáním stylů, využívat nové technologie a prostě se bavit. Nebyl na ně vyvíjen žádný velký tlak, aby vytvořili něco jiného než to, co chtěli, a ve výsledku vytvořili právě to, a my všichni můžeme být nesmírně šťastní, že se jim to podařilo.

Vydejme se na výlet k čedičovým sloupům Giant’s Causeway a poslechněme si, co se zrodilo během jejich práce na tomto mistrovském albu.

„The Song Remains the Same“ existovala dříve než album. To platí i pro několik dalších skladeb na albu Houses of the Holy, ale tahle se vyvinula podstatně dřív než její albový debut. Původně to byla instrumentálka a pro album měla sloužit jako předehra na začátku, která by vedla k „The Rain Song“. Robert Plant však napsal několik textů a kapela píseň uprostřed zpomalila, aby vznikla tradičnější skladba.

Nejzábavnější na této úvodní skladbě je to, že navzdory názvu písně dává hlasitě a jasně najevo, že Led Zeppelin přecházejí do jiné éry a že písně budou trochu jiné.

„The Rain Song“ je jakousi reakcí na Beatla George Harrisona, který kritizoval, že kapela nemá dostatek balad. Jimmy Page na to reagoval právě tímto zeppelinovským pojetím balady a dokonce píseň otevírá stejným akordovým postupem jako Harrisonova „Something“ z Abbey Road.

„The Rain Song“ je jedním z prvních skvělých případů, kdy John Paul Jones umí zacházet nejen s baskytarou. Jones byl také vynikajícím hudebníkem hrajícím na klavír a tento svůj talent využil k tomu, aby do mnoha písní Led Zeppelin, včetně některých dalších na tomto albu, vnesl nejlepší elektronické zpracování.

„Over the Hills and Far Away“ je další skladba, která předcházela vzniku alba. Jimmy Page a Robert Plant ji původně složili při práci na albu Led Zeppelin III v Bron Yr-Aur v roce 1970, byla to oblíbená píseň, kterou skupina hrála na svých koncertech, a zůstala jejich energickým vystoupením i po oficiálním vydání. Podobně jako „Stairway to Heaven“ v akustickém začátku, který ustupuje elektrickému, nabírá „Over the Hills and Far Away“ mnohem rychlejší tempo. Někteří píseň interpretují jako svědectví o dobovém hnutí hippies a na živých vystoupeních Robert Plant často rád upřesňoval, že kapsa plná zlata je druh marihuany zvaný Acapulco Gold. Bez ohledu na přímý záměr textu píseň rozhodně zdůrazňuje pocit svobody a štěstí.

„The Crunge“ je definitivně testamentem, v tomto případě Jamese Browna. Zde Zeppelin ukázali, že i oni mají funk, a John Paul Jones se zde ještě více předvedl na syntezátoru. Robert Plant se bavil brownesovským stylem opakování textu a mluveného zpěvu na konci písně. Je to bezpochyby nejpodivnější píseň Led Zeppelin a kritika ji nepřijala dobře, obecně ji považovala za dětinskou kopii Brownovy tvorby. Mnoho kritiků, kteří skladbu negativně hodnotili, sdílelo zejména pohrdání Jonesovými elektronickými přídavky na syntezátor. Při zpětném pohledu na tyto recenze je jasné, že tito lidé neschvalovali, aby Led Zeppelin zkoušeli něco nového, ale to je nezastavilo, a můžeme za to být všichni rádi, zejména proto, že jejich hudba neztratila na kvalitě kvůli experimentování – to bylo způsobeno zneužíváním drog a tragédií. Navíc, ať už je „The Crunge“ jakkoli ujetá, je to dobrá píseň!“

„Dancing Days“ vysílá atmosféru plnou zábavy, kterou kapela zažívala při natáčení tohoto alba. Pokračujíc ve veselém tématu „Over the Hills and Far Away“, „Dancing Days“ oplývá radostí ze života, zejména pro mladé, kteří jsou na vrcholu světa, zvláště pokud je vaše rocková kapela nejžhavějším aktem ve městě.

„D’yer Mak’er“ se zrodila z touhy Johna Bonhama smíchat reggae s doowopem. Je to zvláštní píseň, ale určitě dobrá zvláštní, což se odráží v komerčním přijetí, protože je stálicí na rock’n’rollových rozhlasových stanicích. Snad nejpodivnějším aspektem písně je její název, který podle životopisce Davea Lewise zřejmě pochází z britského vtipu o tom, jak jeden muž říká druhému, že jeho žena odjela na dovolenou do Karibiku. Druhý muž se zeptá: „D’yer Mak’er?“ a je mu odpovězeno: „Ne, odjela sama od sebe“. Možná je to tím, že jsem Američan s červenou, bílou a modrou krví, ale vždycky jsem název písně četl jako „dye-er make-er“, a ne jako „jah make-er“, což by se dalo chápat buď jako zkomolení „did ya make ‚er?“, nebo jako zkomolení oblíbeného britského prázdninového místa a bývalé kolonie Jamajky.

„No Quarter“ je jedním z největších tvůrčích přínosů Johna Paula Jonese nejen pro Led Zeppelin, ale pro rock and rollovou hudbu jako celek. Vkládá do ní zásadní práci na syntezátoru a podobném klávesovém nástroji zvaném mellotron, který bohužel není Transformer. Při živých vystoupeních této a dalších skladeb s velkým podílem klavírních klávesových nástrojů Jones často zapracovával skladby vážné hudby, a dokonce hrál i Rachmaninova. To je kombinace, která mě nikdy nenapadla, ale určitě je vítaná!“

Tato píseň vykresluje obraz nejstatečnějších a nejtvrdších bojovníků, kteří neprojevují a neočekávají žádné slitování. Píseň začíná pomalu a tiše, v lehkém tempu a s nízkým tónem basy. Celkově působí strašidelně a kytara vyniká o to víc, že je to jedna z nejvíc drsňáckých písní Led Zeppelin.

„The Ocean“ je další z jejich nejrozpoznatelnějších a nejvíc drsňáckých písní, i když určitě v rychlejším tempu. Završuje album silným jamem proslulým svým riffem, přesto celková zábavnost alba zůstává. Tato píseň vrací onu zábavnou atmosféru a uzavírá Houses of the Holy oslavou, při které si budete zpívat, hrát na kytaru a bubnovat na vzduch.

Tato píseň více než kterákoli jiná vystihuje podstatu sentimentu Led Zeppelin na počátku sedmdesátých let. Milují to, co dělají, a rádi hrají, tančí a zpívají pro všechny své fanoušky. I když se dozvídáme, že fanoušci, kteří pro ně znamenají nejvíc, jsou jejich rodiny, konkrétně dcera Roberta Planta, Carmen, které se dostává výkřiku jako dívce, která si získala jeho srdce. V té době jí byly tři roky a Plant jí ze všeho nejraději zpíval své hity.

Tři písně, které se na albu neobjevují, byly také nahrány během pobytu ve Stargroves. Všechny tři byly později vydány, přičemž „Walter’s Walk“ musela počkat až na poslední album skupiny Coda. Zbylé dvě se dostaly do éteru dříve, a to na dalším albu skupiny Physical Graffiti. „Black Country Woman“ je nepřekvapivě písní, která vzešla z tohoto sezení a kterou je pochopitelné nechat až na další album. Ironií osudu je, že největším hitem trojice vynechaným z tohoto alba je „Houses of the Holy“, skvělá píseň, která zřejmě neměla na albu, s nímž sdílí svůj název, co dělat.

Kritici zpočátku ne všichni Houses of the Holy milovali, ale fanoušci určitě ano a dnes byste těžko hledali hudebního nadšence, který by toto album hodnotil jinak než 4,5 hvězdičky z pěti. Udivuje mě, že osm písní o celkové délce 40 minut může představovat tak jedinečnou kapitolu historie Led Zeppelin. Kapela měla za sebou velkolepou šňůru, vrchol své společné kariéry, a všichni hráli naplno. Místo toho, aby se snažili zabalit dohromady kopii svých předchozích děl, se pustili do tvorby nové hudby s novými technologiemi a do prolínání žánrů. To pomohlo upevnit jejich status nejlepších ve světě rocku, protože to ukázalo jejich všestrannost, ale také jim to umožnilo být tím, kým byli, a ve velkém stylu se svézt na vlně své dokonalosti až na břeh. Nebylo by tomu tak vždy; ještě na jednom albu, Physical Graffiti – mém nejoblíbenějším – Led Zeppelin chrlili hity a sestavili špičkové album, které však více odpovídalo jejich tradičnímu zeppelinovskému stylu a síle, a úspěch se tak dobře nepromítl do následujících alb skupiny, Presence a In Through the Out Door. Na Houses of the Holy se Led Zeppelin naposledy skutečně odvázali v blaženém projevu a hudba i kompilace byly na jedničku. Jak v roce 2003 poznamenal autor časopisu Rolling Stone Gavin Edwards: „

Led Zeppelin je moje nejoblíbenější kapela a jejich hudbu poslouchám po celý rok, nicméně Houses of the Holy je obzvlášť ideální poslech pro sladké léto a já se nemůžu dočkat, až na tuhle desku nasadím jehlu, až letos roztaje sníh a zasvítí slunce.

Díky za přečtení a poslech! Užijte si začátek jara svým oblíbeným způsobem a se svou oblíbenou hudbou. Mohu vám doporučit Led Zeppelin III, o kterých se určitě někdy v budoucnu zmíním. Dříve však doufám, že se tu příští týden opět uvidíme a užijeme si více zábavy!

Taneční dny jsou opět tady,

Alex