Historický vývoj zákonů o přístupu k informacím
Do poloviny 20. století vznikla řada režimů úředního tajemství (např. britský Official Secrets Act 1911), ale vývoj širší rodiny zákonů o přístupu k informacím je většinou fenoménem druhé poloviny století. Má různý původ v reakci na totalitarismus, v nedůvěře k demokratickému státu, v konzumerismu a v libertariánství. Stále častěji se diskutuje o tom, zda práva zakotvená v těchto zákonech představují základní lidská práva. Mezinárodní právní nástroje skutečně podporují tvrzení, že práva na informační soukromí mají tento status (například Evropská úmluva o lidských právech). V druhé polovině 20. století se však objevily náznaky, že Evropský soud pro lidská práva je ochoten právo na informace, byť částečné, vyvodit z jiných práv obsažených v Evropské úmluvě.
Šíření této rodiny zákonů v západním světě i mimo něj bylo podporováno dárci a rozvojovými agenturami (které považují svobodu informací za hráz proti korupci) a obchodními bloky (zejména Evropskou unií, která se snažila uzavřít dohody se svými obchodními partnery, aby zajistila uplatňování zásad ochrany údajů při přeshraničních tocích dat).
Rychlost vývoje zákonů o přístupu k informacím se v posledních dvou desetiletích 20. století prudce zvýšila. Nástup informační společnosti znamenal, že větší ekonomickou a sociální moc získala kontrola přístupu k informacím. Technologické změny s sebou přinesly také řadu nových právních výzev, v neposlední řadě těch, které upravují definici základních informačních pojmů v zákoně, jejichž význam se v elektronickém prostředí proměnil (např. „originál“ a „záznam“).
Andrew McDonald