Když jsem byla malá, milovala jsem přespolní běh, ale v sedmé třídě jsem musela skončit kvůli velkým prsům. Bolest – a bohužel i rozpaky – mě o radost z běhání připravily úplně.
Když jsem byla starší, nebyla to jen absence věcí, jako je běhání, co způsobilo, že jsem byla frustrovaná ze svých prsou 32H. Zažívala jsem bolesti zad a krku, o kterých jsem si původně myslela, že jsou způsobeny špatným spánkem nebo zvedáním závaží. Ale později, po přečtení článku o ženě, která si nechala zmenšit prsa, jsem si uvědomila, že moje bolesti mohou být způsobeny mými prsy.
Jako by se mi rozsvítila žárovka! Rozhodla jsem se jít k plastickému chirurgovi a ten mi potvrdil, že moje bolest zad souvisí s prsy. Řekla mi: „Máte hustou prsní tkáň a váš hrudník je na vaši malou postavu velmi velký.“
Okamžitě jsem věděla, že chci podstoupit zmenšení. Od začátku jsem se rozhodla, že o tom budu mluvit velmi otevřeně, a okamžitě jsem to řekla své rodině v Austrálii a svým přátelům. Většina lidí se vyjádřila, že podle nich nevypadám na velký hrudník. Myslím, že to bylo proto, že jsem nosila podprsenky, které mě stahovaly tak, že mě bolely, a nenosila jsem těsná nebo hluboce vykrojená trička.
Maminka ani manžel nebyli mým rozhodnutím překvapeni, protože věděli, že mě velikost hrudníku trápí už léta. Oni, stejně jako zbytek mé rodiny, mě velmi podporovali. Můj dvanáctiletý syn, ke kterému jsem byla vždy velmi otevřená, řekl: „Je to tvoje tělo. Dělej, co ti vyhovuje. Hlavně že jsi v pořádku.“
Popravdě řečeno, rekonvalescence byla těžší a delší, než jsem čekala. Bylo mi 39 let, když jsem operaci podstoupil, a jsem celkem zdravý a fit, takže jsem si myslel, že se rychle uzdravím a prostě budu pokračovat. Jediné obavy jsem měla z anestezie. Po operaci jsem skončila s několika otevřenými ránami podél linie řezu způsobenými proděravěním stehů, což je prý celkem normální.
Nicméně o tom jsem nebyla předem informována, takže to pro mě bylo děsivé. Omezení po operaci byla náročná. Musela jsem se pohybovat pomalu, nemohla jsem nic zvedat ani řídit. A trvalo mi dobrý měsíc, než jsem se cítil, že se mohu vrátit do normálního života. Uprostřed rekonvalescence jsem si říkala, co jsem to vlastně udělala . Ale bylo to krátké období, kdy jsem se cítila špatně – teď, po několika měsících, mám pocit, že to za ty nepříjemnosti rozhodně stálo.
Můj chirurg odvedl skvělou práci. Rozhodnutí o velikosti jsem nechala na ní, protože takových operací už dělala hodně. Chtěla jsem jen, aby prsa odpovídala mé postavě. Nyní mohu jít do obchodu s oblečením a věci mi padnou. Nemám žádné omezení, jaké oblečení si mohu koupit.
Před operací jsem si nechtěla kupovat žádná trička s knoflíky, protože by praskaly nebo se rozepínaly. Také jsem nemohl nosit roláky nebo košile s vysokým výstřihem, protože by můj hrudník vypadal ještě větší, než byl. Za podprsenky a plavky jsem musela utratit spoustu peněz, protože jsem si je musela objednávat na speciálních místech. Nemohla jsem jen tak přijít do Targetu a koupit si plavky. Ale teď už můžu. A co je možná nejlepší: konečně můžu zase běhat. Šla jsem si koupit malou sportovní podprsenku – už nepotřebuji výmysl, který se špatně nasazuje a způsobuje bolest, když ho nosím.
Každodenní úkoly jsou také snazší. Z mytí nádobí mě dříve bolela záda, když jsem měla celou tu váhu na přední části těla. Nyní se mi záda a krk cítí o 100 % lépe.
Po operaci si mnohem více věřím. Neuvědomovala jsem si, jak moc má prsa ovlivňují můj pocit z vlastního těla a jak moc mi překážejí při každodenních činnostech, jako je nakupování, cvičení a domácí práce. Uvědomila jsem si, že moje prsa, která mi visela až k pupíku, mě činila větší, než jsem se cítila. Když jsem si nechala prsa zmenšit, podstoupila jsem také lifting. Takže teď se moje prsa nejen přizpůsobují mé postavě, ale jsou také perverzní! Několik lidí mi teď řeklo: „Neuvědomil jsem si, jak jsi velká. Vypadáš teď mnohem menší. Nevěděla jsem, že máš atletický typ postavy a tak malou kostru“.
Několik žen mi řeklo, že mají pocit, že by si chtěly nechat zmenšit prsa, ale nevědí, jestli to stojí za ty peníze nebo dobu rekonvalescence. Probírám s nimi své zkušenosti a výhody a doporučuji plánovat dopředu. Musela jsem na čas upravit své pracovní vytížení a domácí život, ale nastal čas dát přednost sobě. Cítím se zdravější, silnější a fit. Jsem velmi šťastná!