Zdraví je u člověka míra trvalé fyzické, emocionální, mentální a sociální schopnosti jedince vyrovnat se s okolím.
Tato definice je jen jednou z mnoha možných. Zejména to, co představuje „dobré“ zdraví, se může značně lišit. Poměrně křehký jedinec, který se drží „dobře“ v běžném prostředí své existence, může podlehnout infarktu z těžkého lopocení po sněhové bouři; nebo se obyvatel přímořské oblasti může přestěhovat do nového domova v horách, kde má atmosféra nižší obsah kyslíku, a trpět dušností a chudokrevností, dokud se počet jeho červených krvinek nepřizpůsobí nadmořské výšce. Proto i podle této definice musí pojetí dobrého zdraví zahrnovat určitý ohled na změnu prostředí.
Špatné zdraví lze definovat jako přítomnost nemoci, dobré zdraví jako její nepřítomnost – zejména nepřítomnost trvající nemoci, protože člověk postižený například náhlým záchvatem mořské nemoci nemůže být považován za člověka, který v důsledku takového neštěstí ztratil dobré zdraví.
V podstatě existuje široká variabilní oblast mezi zdravím a nemocí. Pro ilustraci je třeba uvést jen několik příkladů: (1) Z fyziologického hlediska je normální, když má jedinec 15 až 20 minut po jídle vysoký obsah cukru v krvi. Pokud však obsah cukru zůstává zvýšený i o dvě hodiny později, je tento stav abnormální a může svědčit o nemoci. (2) U „zdravého“ jedince se mohla vyvinout alergie, třeba v raném dětství, na jednu konkrétní látku. Pokud již nikdy nepřijde do styku s antigenem, který alergii způsobuje, a všechny ostatní faktory zůstanou normální, zůstane v tomto zdravotním stavu. Pokud se však jedinec s tímto alergenem znovu setká, a to i po 20 nebo 30 letech, může podle okolností utrpět cokoli od mírné alergické reakce – pouhou vyrážku – až po těžký anafylaktický šok, kóma nebo dokonce smrt. Je tedy vidět, že na rozdíl od nemoci, která je často rozpoznatelná, hmatatelná a poměrně snadno definovatelná, je zdraví poněkud mlhavý stav a poněkud obtížně definovatelný.
Fyzická kondice a zdraví navíc nejsou synonyma. Sedm stop vysoký basketbalista může být ve výborné fyzické kondici (i když mimo rozsah normálu pro výšku), ale může, ale nemusí být v dobrém zdravotním stavu – například v závislosti na tom, zda se stal obětí záchvatu chřipky.
S ustálením definice lidského zdraví jsou spojeny další problémy. Člověk může být fyzicky silný, odolný vůči infekcím a schopný zvládat fyzické obtíže a další vlastnosti svého fyzického prostředí, a přesto může být považován za nezdravého, pokud je jeho duševní stav, měřeno chováním, považován za nezdravý. Duševní zdraví samo o sobě může být definováno různě. Někteří tvrdí, že člověk je duševně zdravý, pokud je schopen přiměřeně dobře fungovat a je emočně a behaviorálně stabilní. Jiní jej definují jako nepřítomnost duševní poruchy.
Vzhledem k nejasnostem ohledně definic zdraví je snad nejužitečnější definovat zdraví, dobré či špatné, v termínech, které lze měřit a interpretovat s ohledem na schopnost jedince v době měření normálně fungovat s ohledem na pravděpodobnost hrozícího onemocnění. Tato měření lze nalézt v tabulkách „referenčních hodnot“ otištěných v učebnicích klinické medicíny, diagnostiky a dalších referencích tohoto typu. Když je jedinec podroben zdravotnímu vyšetření, bude toto vyšetření pravděpodobně zahrnovat řadu testů. Některé z těchto testů jsou spíše popisné než kvantitativní a mohou poukázat na přítomnost onemocnění u zdánlivě zdravého člověka. Mezi takové testy patří elektrokardiogram pro zjištění některých druhů srdečních onemocnění, elektromyogram pro zjištění primárních svalových poruch, testy funkce jater a žlučníku a rentgenové techniky pro zjištění onemocnění nebo poruchy funkce vnitřních orgánů.
Jiné testy poskytují číselné výsledky (nebo výsledky, kterým lze přiřadit číselné hodnoty – např. fotometrické stanovení barvy), které může vyšetřující interpretovat. Jedná se o fyzikální a chemické testy, včetně rozborů krve, moči a mozkomíšního moku. Výsledky testů se porovnávají s referenčními hodnotami a lékař získává vodítka pro zdravotní stav pacienta, a pokud jsou hodnoty abnormální, pro metody zlepšení zdravotního stavu pacienta.
Významným problémem při interpretaci výsledků testů je biologická variabilita. Téměř bez výjimky jsou referenční hodnoty proměnných průměry nebo upravené průměry měření velkých skupin. Aby tyto hodnoty měly význam, musí být považovány za hodnoty ležící někde poblíž středu 95procentního rozmezí – tj. takzvaného běžného rozmezí nebo s výhradami rozmezí od normálu k horní a dolní hranici. Tedy 2,5 procenta pod dolní hranicí a 2,5 procenta nad horní hranicí 95procentního rozmezí se považují za oblasti abnormality nebo snad nemoci. Některé oblasti mají široké 95procentní rozmezí – například krevní tlak se může v průběhu dne značně měnit (např. při cvičení, strachu nebo hněvu) a zůstává v rozmezí své normality. Jiné hodnoty mají rozsahy tak úzké, že se nazývají fyziologické konstanty. Například tělesná teplota jedince se zřídkakdy mění (při měření na stejném anatomickém místě) o více než jeden stupeň (od doby vstávání do doby spánku), aniž by to svědčilo o infekci nebo jiné nemoci.
.