Jedná se o klasickou pohádku bratří Grimmů „Zlatá husa“. Přinášejí ji Příběhy k růstu.
Simpleton byl nejmladší ze tří bratrů. Každý z bratrů se živil štípáním dřeva. Jednoho dne se nejstarší bratr vydal do lesa, kde potkal trpaslíka.
„Prosím,“ řekl trpaslík a hladově se podíval na košík nejstaršího bratra, „nechceš se se mnou podělit o svůj oběd?“
„Proč bych měl?“ vyhrkl nejstarší bratr.
Druhý den se prostřední bratr vydal do lesa naštípat dříví a potkal stejného trpaslíka.
„Určitě se se mnou podělíš o svůj oběd!“ řekl trpaslík.
„Sežeň si svůj vlastní,“ zavrčel prostřední bratr, „a neříkej mi ‚Shirley‘.“
Třetí den se nejmladší bratr vydal do lesa naštípat dříví. Stejně jako jeho dva starší bratři potkal stejného trpaslíka.
„Nepředpokládám, že by ses se mnou podělil o svůj oběd,“ povzdechl si trpaslík a sklopil hlavu.
„Proč ne?“ povídá Simpleton. „Rád bych měl společnost.“ A tak spolu oba spokojeně jedli.
„Prozradím ti tajemství,“ zašeptal trpaslík. „U řeky, poblíž jedné velké skály, roste dub. Pokácej ho a mezi kořeny najdeš něco velmi jemného.“
Simpleton trpaslíkovi poděkoval. Pokácel strom, podíval se mezi kořeny a ve slunečním světle se zalesklo něco jasného. Byla to husa – husa s peřím z ryzího zlata!“
Potěšený Simpleton husu sebral. Tu noc se ubytoval v nedalekém hostinci a jedním z peříček zaplatil za pokoj. Nestává se však každý den, aby někdo vstoupil do jejich hostince a zaplatil za pokoj pírkem z ryzího zlata. Každá ze tří hostinského dcer vystrčila hlavu z chodby a vymyslela plán, jak husu ukrást.
Když Simpleton tvrdě spal, hostinského nejstarší dcera po špičkách vešla do jeho pokoje. Sáhla po spící huse se zlatým peřím. Ale jakmile se její ruka dotkla husy, zasekla se! Ať se snažila sebevíc, nemohla ruku sundat. „To už můžu rovnou usnout,“ pomyslela si. „Jen doufám, že do rána bude moje ruka volná. Pak se vrátím do svého pokoje dřív, než někdo zjistí, že jsem sem vůbec přišla.“
Ještě téže noci pomalu otevřela dveře prostřední dcera hostinského. I ona vešla po špičkách do pokoje s úmyslem ukrást zlatou husu. K jejímu překvapení však v rohu chrápala její starší sestra! Poklepala starší sestře na rameno, aby ji probudila. Bohužel! Ve chvíli, kdy se dotkla sestřina ramene, uvízla i ona.
Jistě tě nepřekvapí, že ještě před dlouhou dobou téže noci vešla do pokoje po špičkách také nejmladší dcera hostinského. Viděla, jak obě její starší sestry chrápou v koutě, poklepala na ruku prostřední sestry a okamžitě se jí také zasekly prsty.
Druhý den ráno se všichni probudili. Simpleton zívl a řekl: „Tak to byl dobrý spánek. Je čas jít dál.“ Vzal zlatou husu a odešel z hostince, aniž by věnoval pozornost třem zaseknutým sestrám, které se za ním potácely vlevo a vpravo, kam ho nohy nesly.
Podivný pohled spatřil sedlák okopávající své pole. Řekl si: „Ještě nikdy jsem neviděl zlatou husu, ale jestli si z ní ty holky chtějí něco vzít, není důvod, proč bych si to neměl vzít i já.“ „Cože?“ zeptal se. Chytil nejmladší dceru za ruku, načež se mu ruka okamžitě přilepila k její ruce a on se musel potácet za nimi.
Potom se k sedlákovi přiřítil mlynář. Pětice se přiblížila ke dvěma dřevorubcům vycházejícím z lesa. Sedlák, mlynář a tři sestry zavolali na dřevorubce, aby je pomohli vysvobodit. Dřevorubci si však mysleli, že je někdo nabádá, aby se drželi dál od zlaté husy. To ovšem nechtěli udělat. Jakmile se dotkli mlynáře, uvízli také, a teď jich uvízlo sedm a táhli se za Simpletonem a jeho husou.
Po chvíli Simpleton vstoupil do království, kde se před královským hradem shromáždil velký dav.
„Co se děje?“ zeptal se Simpleton někoho, kdo tam stál.
„Všichni se snaží rozesmát princeznu,“ řekl. „Už léta se nesmála a král říká, že první hodný chlapík, který ji dokáže rozesmát, si ji vezme za ženu.“
„Upřímně, otče,“ uslyšel Simpleton hlas princezny přicházející z balkonu, „jestli je něco, co není k smíchu, tak je to banda přehnaně privilegovaných mladíků, kteří soutěží, kdo dostane něco zadarmo.“
„Ale tykvičko,“ slyšel Simpleton krále prosit, „nedáš tomu dalšímu malinkatou šanci? Číslo 437! Vystup!“
Princezna zoufale rozhazovala rukama a otáčela se. Přitom spatřila Simpletona, jak se rozhlíží, jako by se vůbec nic nedělo, a za ním se potácí sedm lidí, kteří jsou k sobě navzájem připoutáni. To bylo k popukání! Smála se a smála.
Králi se však příliš nelíbilo, že by se Simpleton – ze všeho nejvíc dřevorubec – měl přiženit do královské rodiny. „Řekl jsem důstojný mladý muž,“ zamračil se král a zkřížil ruce. „Šlechtic. Z dobré rodiny. Ne dřevorubec!“
Simpleton pokrčil rameny. „Ať už si vezmu princeznu, nebo ne,“ řekl, „stačí pár zlatých per a všichni se budeme stravovat jako královská rodina. Pojďte všichni!“ V tu chvíli se všech sedm následovníků, kteří se ze všech sil přetahovali a tahali, aby se osvobodili, náhle uvolnilo. Odskočili dozadu a zhroutili se na hromadu rukou, nohou a točících se klobouků. Princezna znovu zařvala smíchy.
„Ach, otče,“ řekla a zalapala po dechu smíchy, „on mě vždycky rozesměje! Kromě toho je to jediný chlapík, který nám kdy něco nabídl. Všichni ostatní od nás chtěli něco dostat.“
„To je pravda,“ řekl král a třel si bradu. „Dvakrát tě rozesmál. A je to velkorysý chlapík. Nemluvě o tom, že má tu zlatou husu.“
Takže Simpleton si vzal princeznu. A kdo seděl na svatbě v první řadě? No přece starý trpaslík! A všichni žili šťastně až do smrti.
Otázky k diskusi:
Otázka 1: Kdybyste měli ohodnotit nejdůležitější vlastnosti, které hledáte u někoho, koho si chcete vzít, na stupnici od jedné do deseti, přičemž jednička je nejvyšší a desítka nejnižší, jaké hodnocení byste dali někomu, kdo vás rozesměje?
Otázka 2: Proč se zdá, že lidé šílí z možnosti získat hodně zlata?