Aljašská sopka kdysi podnítila změnu klimatu, zatemnila středomořskou oblohu, vyvolala hladomor a možná změnila dějiny.
LONDÝN, 1. července 2020 – Geologové opět prokázali, že klimatické změny mohou souviset s některými z nejdramatičtějších okamžiků lidských dějin: občanskými nepokoji v Římské republice, které skončily pádem řecké dynastie v Egyptě, a vzestupem Římské říše.
Léta těsně po zavraždění Julia Caesara v roce 44 př. n. l. (před křesťanskou érou) patřila na severní polokouli k nejchladnějším za tisíce let a toto náhlé dlouhotrvající ochlazení lze spojit se ztrátou úrody, hladomorem, selháním veledůležité nilské záplavy a smrtí římského Marka Antonia a poslední egyptské ptolemaiovské vládkyně Kleopatry.
Spouštěčem tohoto chladného stínu nad středomořským divadlem dějin? Letní a podzimní teploty klesly až o 7 °C pod normál, protože na opačné straně polokoule vybuchla v roce 43 př. n. l. aljašská sopka, která vyvrhla do stratosféry kolosální množství sazí a sulfátů a na většinu následujícího desetiletí ztlumila sluneční záření.
A důkazy? Usazeniny sopečného popela v arktických ledových jádrech, které lze podle nového výzkumu ve sborníku Proceedings of the National Academy of Sciences přímo spojit s jedním kdysi dýmajícím kráterem na Aleutských ostrovech, dnes známým jako Okmok.
Průměrné teploty dramaticky klesly. Letní srážky v jižní Evropě vzrostly o 50 až 120 % oproti normálu. Podzimní srážky vzrostly čtyřnásobně.
„Zjištění, že sopka na druhé straně Země přispěla k zániku Egypťanů a vzestupu Římské říše, je fascinující.“
Zbytek je historie: doslova. Římské a čínské kroniky, které se z té doby dochovaly, zaznamenávají to, co vědci nazývají „neobvyklými atmosférickými jevy“, a také „rozsáhlý hladomor“.
Méně přímo záznamy o znečištění olovem, které se dochovaly v ročních vrstvách ledu v Grónsku, vyprávějí příběh hospodářského úpadku, který se odráží v tom, co by mohlo být omezením těžby a tavby olova a stříbra v posledních letech římské republiky.
Vliv na klima polokoule byl zaznamenán také v každoročním toku a záplavách řeky Nil, pravidelném zaplavování, které obohacovalo úrodu obilí v údolí Nilu a zásobovalo chlebem Řím a jeho sesterská města.
Výzkum vedl Joe McConnell z amerického Desert Research Institute v Nevadě. „Zjištění, že sopka na druhé straně Země vybuchla a účinně přispěla k zániku Římanů a Egypťanů a vzestupu Římské říše, je fascinující,“ řekl. „Rozhodně to ukazuje, jak byl svět propojený i před 2000 lety.“
A jeden z jeho spoluautorů, Joseph Manning z Yaleovy univerzity, řekl: „Je to velmi zajímavé: „Víme, že řeka Nil se v letech 43 a 42 př. n. l. nezaplavila – a nyní víme proč. Vulkanická erupce výrazně ovlivnila rozvodí Nilu.“
Úloha klimatu
To, že masová migrace, konflikty a zhroucení kdysi stabilních režimů mohou souviset se změnou klimatu, není žádná novinka: vědci opakovaně zjistili, že sucho, zimu a neúrodu lze přiřadit ke zhroucení starověkých říší na Blízkém východě a ve Středomoří doby bronzové.
Jen před 1500 lety byly sopečné erupce načasovány na hladomor, Justiniánův mor a další nepokoje v Byzantské říši. Již profesor Manning spojil selhání nilské záplavy s pádem dynastie Ptolemaiovců v Egyptě.
Nedá se říci, že by sopečná erupce nebo následné narušení klimatu „způsobily“ starověké boje o moc. Ale pozadí nestability, hladu a hladomoru může být spojeno s konflikty a klima je dnes považováno za neoddělitelný faktor. Chladné a silné deště v nevhodném období mohou zničit jakoukoli úrodu.
„V oblasti Středomoří tyto vlhké a extrémně chladné podmínky v zemědělsky důležitém období od jara do podzimu pravděpodobně snížily výnosy plodin a zhoršily problémy se zásobováním během probíhajících politických otřesů v tomto období,“ uvedl další z autorů Andrew Wilson z Oxfordské univerzity.
.