Výzkumy v oblasti rodiny potvrzují, že zneužívající rodiče bývají nediferencovanými partnery, kteří mezi sebou a se svými dětmi soupeří o pozornost a péči. Více či méně zdraví rodiče kladou na děti nároky jako protiváhu svému vlastnímu zraněnému narcismu, ale činí tak převážně bez devalvace a sadistického používání projektivní identifikace. Při dostatečném stresu zneužívající rodiče útočí na dítě, které neuspokojuje jejich potřeby, a dávají tak průchod dlouhodobým frustracím a pocitům ohrožení individualizace a kompetence dítěte. Emocionální atmosféra v takových rodinách usnadňuje deficity ega jako u hraniční osobnosti, protože formuje snahu dítěte vyhnout se úzkosti. Devalvace, ztráta a obrana proti truchlení částečně vysvětlují deprese a paranoidní rysy u zneužívaných mladých lidí. Rané zanedbávání a zneužívání je vystavuje vlivným modelům, které působí vztek a primitivní obrany. Někteří zneužívaní jedinci svůj vztek promítají a později se stávají paranoidními nebo asociálními, zatímco jiní fragmentují nebo si zachovávají infantilní obrany. Destruktivita těžkého psychického týrání spočívá ve zúžení prožívání sebe sama a zdravého vývoje charakteru spolu s podmiňováním opakování zneužívajících vztahů a vyhýbání se intimitě. Dosáhnout individuace za těchto okolností znamená překonat internalizované zneužívající vztahy a vzdát se nevědomého přání proměnit se ze zneužívaného ve zneužívajícího.