Ztracené dílo Langstona Hughese zkoumá drsný život v řetězové bandě

Ne každý den narazíte na mimořádné neznámé dílo jednoho z největších národních spisovatelů. Nedávno jsem však v nesouvisejícím archivu objevil sžíravou esej odsuzující rasismus v Americe od Langstona Hughese – dojemné vyprávění, které je zde poprvé publikováno v originále, o uprchlém vězni, s nímž se setkal na cestách se Zorou Neale Hurstonovou.

V létě roku 1927 se Hughes vydal na americký Jih, aby se dozvěděl více o regionu, který se výrazně zapsal do jeho literární představivosti. Po přednesu básní na Fiskově univerzitě v Nashvillu cestoval Hughes vlakem přes Louisianu a Mississippi, než vystoupil v Mobile v Alabamě. Tam ke svému překvapení narazil na Hurstonovou, svou přítelkyni a spisovatelku. Toto setkání, které Yuval Taylor ve své nové knize Zora a Langston popisuje jako „jedno z nejnáhodnějších setkání v dějinách americké literatury“, svedlo dohromady dvě přední osobnosti harlemské renesance. Na místě se dvojice rozhodla, že se společně vrátí do New Yorku v Hurstonové malém kupé Nash.

Terén po zapadlých cestách jižanského venkova byl pro Hughese, který vyrostl na Středozápadě, nový; Hurstonová naopak díky svým jižanským kořenům a vzdělání folkloristky byla znalou průvodkyní. Hughes ve svém deníku popisoval černochy, které na svých cestách potkávali: vychovatele, rodiny pachtýřů, bluesové zpěváky a kejklíře. Hughesová se také zmínila o řetězových vězních, kteří byli nuceni stavět silnice, po nichž cestovali.

Literární road trip

O tři roky později dal Hughes chudým, mladým a většinou černošským mužům z řetězových gangů hlas ve své satirické básni „Road Workers“ – dnes však víme, že obrazy těchto mužů v šedočerně pruhovaných uniformách zůstávaly v mysli spisovatele i nadále. V tomto nově objeveném rukopise se Hughes vrátil k cestě, kterou prošel s Hurstonovou, a vypráví o jejich setkání s jedním mladíkem, který byl sebrán za rvačku a odsouzen k těžké práci v řetězovém gangu.

Na tento Hughesův esej jsem poprvé narazil v dokumentech Johna L. Spivaka, bělošského investigativního novináře 20. a 30. let 20. století, v Harry Ransom Center na Texaské univerzitě v Austinu. Ani Hughesův autoritativní životopisec Arnold Rampersad nedokázal rukopis identifikovat. Nakonec jsem se dozvěděl, že jej Hughes napsal jako úvod k románu Georgia Nigger, který Spivak vydal v roce 1932. Kniha byla sžíravým odhalením krutých podmínek, které Afroameričané trpěli v řetězových bandách, a Spivak jí dal záměrně provokativní název, aby odrážel brutalitu, kterou viděl. Vědci dnes považují systém nucených prací za formu otroctví pod jiným názvem. Na poslední stránce rukopisu (která zde není reprodukována) Hughes napsal, že tím, že „razí cestu pravdě“, napsal Spivak svazek „velkého významu pro černošské národy“.

Hughes tyto tři strojopisné stránky nazval „Předmluva ze života“. A v nich také obnažil své obavy z jízdy Amerikou Jima Crowa. „Věděli jsme, že pro černochy ze Severu je nebezpečné jevit přílišný zájem o záležitosti venkovského Jihu,“ napsal. (Hurstonová si na cestu přibalila na ochranu chromovanou pistoli.)

Ale otázka zůstávala: Proč nebyla Hughesova esej zařazena do žádného výtisku Spivakovy knihy, který jsem kdy viděl? Odpověď jsem našel pohřbenou ve Spivakových dokumentech. Hughesův esej byl napsán rok po vydání knihy, byl objednán jako předmluva sovětského vydání z roku 1933 a vyšel pouze v ruštině.

Na začátku roku 1933 žil Hughes v Moskvě, kde byl oslavován jako „revoluční spisovatel“. Původně tam odcestoval o rok dříve spolu s dalšími 21 vlivnými Afroameričany, aby se podílel na filmu o americkém rasismu. Film ztroskotal (nikdo se nedokázal shodnout na scénáři), ale útěk před bělošskou nadvládou ve Spojených státech – alespoň dočasný – byl nesmírně lákavý. Sovětský svaz v té době propagoval ideál rasové rovnosti, po kterém Hughes toužil. Zjistil také, že se může živit výhradně psaním.

Pro toto ruské publikum Hughes reflektoval téma, které je dnes stejně aktuální jako v roce 1933: nespravedlnost černošského věznění. A zachytil příběh muže, který by – podobně jako příběhy mnoha dalších mladých černochů – byl jinak ztracen. Možná dokonce známe jeho jméno: Hughesův deník zmiňuje jistého Eda Pinkneyho, mladého uprchlíka, kterého Hughes a Hurstonová potkali poblíž Savannah. Nevíme, co se s ním po jejich setkání stalo. Hughes nás však vyprávěním jeho příběhu nutí k zamyšlení.

Předmluva ze života

od Langstona Hughese

Měl jsem kdysi krátký, ale nezapomenutelný zážitek s uprchlíkem z řetězového gangu právě v této Georgii, o němž píše Spivaková. Přednášel jsem o své poezii na některé z černošských univerzit na Jihu a s přítelem jsem jel v malém automobilu opět na sever. Celý den od východu slunce jsme se kodrcali po tvrdých cestách z červené hlíny, charakteristických pro zaostalé části Jihu. Toho dne jsme minuli dvě řetězové bandy Tento pohled byl běžný. V roce 1930 jen v Georgii pracovalo v řetězových bandách ve 116 okresech více než 8 000 vězňů, většinou černochů. Tento trest se v Georgii používal od šedesátých do čtyřicátých let 19. století. jeden ráno rovnal venkovskou silnici a druhý kolem poledne, skupina černochů v šedočerných pruhovaných oblecích, kteří se ohýbali a vstávali pod horkým sluncem a kopali odvodňovací příkop u dálnice.“ Hughes převzal hlas dělníka z řetězové bandy v básni „Road Workers“, publikované v New York Herald Tribune v roce 1930, a napsal: „Jistě, / silnice nám všem pomůže! / Bílí lidé jezdí – / a já je vidím jezdit.“ Chtěli jsme se zastavit a promluvit si s těmi muži, ale báli jsme se. Bílí strážci na koních se na nás dívali, když jsme zpomalili náš stroj, a tak jsme jeli dál. Na našem automobilu byla newyorská licence a my jsme věděli, že pro černochy ze Severu je nebezpečné projevovat přílišný zájem o záležitosti venkovského Jihu. Dokonce i mírumilovní černošští prodavači byli biti a napadáni bělochy, kterým vadilo, že vidí úhledně oblečeného barevného člověka, který mluví slušnou angličtinou a řídí vlastní automobil.“ NAACP shromáždila zprávy o násilnostech vůči černochům v této době, včetně podobného incidentu v Mississippi v roce 1925. Dr. Charles Smith a Myrtle Wilsonová byli vytaženi z auta, zbiti a zastřeleni. Jedinou zaznamenanou příčinou byla „žárlivost místních bělochů na doktorovo nové auto a nový dům“. Proto jsme se nezastavovali, abychom se bavili s řetězovými gangy, když jsme projížděli kolem.

Ale té noci se stala zvláštní věc. Po západu slunce, za večerního šera, když jsme se blížili k městu Savannah, jsme si všimli temné postavy, která na nás zběsile mávala z bažin u silnice. Viděli jsme, že je to černý chlapec.

„Mohu jít s vámi do města?“ vykoktal chlapec. Jeho slova byla uspěchaná, jako by se bál, a jeho oči nervózně těkaly nahoru a dolů po silnici.

„Nastup si,“ řekl jsem. Sedl si mezi nás na jediné sedadlo.

„Bydlíte v Savannah?“ zeptali jsme se.

„Ne, pane,“ řekl chlapec. „Bydlím v Atlantě.“ Všimli jsme si, že nervózně sklonil hlavu, když kolem našeho auta projížděly jiné vozy, a zdálo se, že má strach.

„A kde jsi byl?“ zeptali jsme se s obavami.

„V řetězové bandě,“ řekl prostě.

Zaskočilo nás to. „Dnes tě pustili?“ Ve svém deníku Hughes psal o setkání s uprchlým trestancem jménem Ed Pinkney nedaleko Savannah. Hughes si poznamenal, že Pinkneymu bylo patnáct let, když byl odsouzen do řetězového gangu za to, že uhodil svou ženu.

„Ne, pane. Utekl jsem.“ Ve svém deníku Hughes psal o setkání s uprchlým trestancem jménem Ed Pinkney poblíž Savannah. Hughes si poznamenal, že Pinkneymu bylo 15 let, když byl odsouzen do řetězového gangu za to, že uhodil svou ženu. Proto jsem se bál chodit po městě. Viděl jsem vás – všichni jste byli barevní – a zamával jsem vám. Myslel jsem, že mi třeba pomůžete.“

Postupně, ještě než se objevila světla Savannah, nám v odpovědích na naše četné otázky vyprávěl svůj příběh. Sebrali ho za rvačky, ve vězení, v řetězovém gangu. Ale ne špatný řetězový gang, říkal. V tomhle tě moc nemlátili.“ Násilí mezi hlídači a vězni bylo v řetězových ganzích z dob Jima Crowa všudypřítomné. Vězni prosili o přeložení do méně násilných táborů, ale žádostem bylo málokdy vyhověno. „Vzpomněl jsem si na mnoho a mnoho takových dopisů o týrání a mučení od ‚těch, kteří dlužili Georgii‘,“ napsal Spivak. Jen jednou mu dozorce vyrazil dva zuby. To bylo vše. Ale už to nemohl vydržet. Chtěl vidět svou ženu v Atlantě. Byl ženatý teprve dva týdny, když ho poslali pryč, a ona ho potřebovala. Potřeboval ji. A tak se dostal do bažin. Barevný kazatel mu dal oblečení. Teď už dva dny nejedl, jen běhal. Musel se dostat do Atlanty.

„Ale nebojíš se,“ zeptal se e, „že by tě v Atlantě mohli zatknout a poslat zpátky ke stejné bandě za útěk? Atlanta je pořád ve státě Georgia. Pojď s námi na sever,“ prosili jsme, „do New Yorku, kde nejsou žádné řetězové gangy a s černochy se nezachází tak špatně. Pak budeš v bezpečí.“

Chvíli přemýšlel. Když jsme ho ujistili, že může cestovat s námi, že ho schováme vzadu ve voze, kde jsou zavazadla, a že může pracovat na Severu a poslat pro svou ženu, pomalu souhlasil, že pojede.

„Ale není tam zima?“ řekl.

„Ano,“ odpověděli jsme.

V Savannah jsme mu našli místo na spaní a dali mu půl dolaru na jídlo. „Přijdeme pro tebe za úsvitu,“ řekli jsme. Když jsme však ráno procházeli kolem domu, kde se ubytoval, bylo nám řečeno, že odešel ještě před rozedněním. Už jsme ho neviděli. Možná, že touha vrátit se domů byla větší než přání jít na sever za svobodou. Nebo se možná bál cestovat s námi za denního světla. Nebo měl k naší nabídce podezření. Nebo možná V anglickém rukopise končí Hughesovo vyprávění o trestanci nedokončenou myšlenkou – „Nebo možná“ -, ale ruský překlad pokračuje: „Nebo se možná vyděsil zimy? Ale hlavně, jeho žena byla nablízku!“

Přetištěno se svolením Harold Ober Associates. Copyright 1933 by the Langston Hughes Estate

.